Winter Breeze stories/ Cesty slunce a měsíce

[Winter Breeze]

V hlubinách počítače jsem vydolovala jednu ze starších básniček, nestojí za zlámanou grešli, ale přesto bych se o ni ráda podělila, protože jsem ji psala s citem, a věřím, že něco dokáže říci
Ničitel

Hodiny tikají rychleji,
Písek padá pryč,
Ne, já se ti nikdy nevrátím,
Vzpomínky na mě znič.

Já už se nevrátím zpět,
Dala jsem ti toho moc,
Postav se na své nohy,
Už nevolej o pomoc.

Drtíš mou duši,
Drtíš mé srdce,
Tak mě nech jít,
Chci dále žít!
A neležet v hrobu tvém.
Nad tebou ztichne zem.
Ale ve mě se život probouzí.
Hle, zde světlo přichází.
To světlo jsem já.

Přestaň brečet jako dítě,
Uhas svůj věčný hlad,
Zapomeň na to, co bereš,
Mysli na to, co máš dát.

Žiješ ve své ulitě,
Stínů hříchu bojíš se,
Takhle pokoj nenajdeš,
Když v temnotě ztratíš se.

A ty se mě pořád ptáš, kolik toho dostat máš.
Voláš stále, víc a víc.
Ostatním nenecháš nic.
Po pomoci stále toužíš,
Milované tímto soužíš.

Tvůj strach, je tvůj nepřítel.
Tvůj hlad je tvůj ničitel.