„Opravdu…“
„Zajisté, zlatíčko. A opovaž se je odmítnout.“
„Sluší ti to!“
„Ale...“
„Tím neustálým zíráním do černa víček urážíš mé umění, má milá. Neštvi mne a otevři ty oči.“
Zhluboka jsem se nadechla a udělala dle jejího přání. Nemohla jsem se ubránit překvapenému výrazu, vážně ne. Zajisté, že jsem dobře znala její um, přece jen byl věhlasný po celé čtvrti a navíc nám ho vždy velice ráda předvedla. A i přesto, že některé z jejich módních výstřelků byly totální výstřel mimo mísu, stále měla obrovský talent, který předčil kdejakého profesionálního návrháře. Neříkala jednou Twilight něco o tom, že její protějšek v Equestrii má vlastní butik? Docela bych ho přála i téhle Rarity.
„To jsem vážně já?“ zeptala jsem poněkud šokovaným hlasem.
„Představ si,“ zářila spokojeně Coco. Už při příchodu k Rarity domů jsem byla obeznámena se skutečností, že tahle mladičká studentka s nadšením u návrhu a realizace pomáhala.
Prohlížela jsem se v zrcadle a neustále se natáčela různými úhly tak, abych dobře viděla, jak mi šaty pasují. Jemné líčení, nádherná maska, ve vlasech dva culíky, fialový satén… byly skvělé.
Ne, to je slabé slovo.
Byly přímo dokonalé.
Ale přesto mi jedna věc nevýslovně vadila.
„Musí být ten výstřih… tak velký?“