Sedím ve svém temném pokoji,
je zataženo venku, i v mojí mysli,
jsem někdo cizí, hraju jen roli,
pochybnosti ke mně přilétají v roji.
Bodají a ptají se,
Strádo, kde si?

V přátelství už přestávám věřit,
že mé srdce pocítí lásku,
zůstává dál legendou.
Už ani zdi, nelze se svěřit,
slyším zlo,
i v jemňoučkém hlásku,
další můry se do mě nevejdou.
Nevejdou!

V nejhorším snu,
potkávám Lunu,
jen ona ví,
jakou platím cenu,
jen ona ví,
jak blízko mám ke zlu.
Proto z mých vzpomínek,
vytváří plamínek,
v mé ruce, mění se v kamínek.

Září šesti barvami a já ho pevně svírám,
koukám se na ní a jen se usmívám.
Lék jsem celou dobu znal,
ale slepě jsem se špatným směrem hnal.

Už je to dávno, co verše psal,
každý den, proti sobě bojoval,
v hlavě, nikdy si to nesrovnal,
přesto může říct, že něco miloval.

Ač směřoval zlým směrem,
tak poškozen, okolním světem,
něco přilétlo, doručeno větrem,
myšlenka, napsána světlem.

Pár jmen vrátilo se do mysli,
něco zahřálo ho na duši,
překvapen, kam ho stíny donesly,
vidí vše, co skončilo v koši.

Nesmírně potrhaný, lepí se zpět,
kdysi opuštěný, překrásný svět.

Pegas teď poletuje nad hlavou,
kalné oči sledují tu podívanou.
Poníci šťastní, upřímně se smějí,
dech slabý nad vším se tají.

Teď čechrá hřívu barevnou,
kopýtko ho nepatrně šťouchne,
ten poník s hřívou duhovou,
do vody s ním šplouchne.

Teď poprvé se skutečně směje,
když z vody se noří,
moc dobře ví, kam to spěje,
pár veršů, o tomhle stvoří.