01.01.2013, 23:24
Já byl na začátku semestru nemocnej. No, probíhalo to asi takto...
Ráno vstanu, zaleju konev čaje a hodím jí na kolejích na parapet trochu vychladnout. Stáhnu do tabletu aktuální slidy z biometrie, zalezu do postele a půl hodiny do nich tupě zírám. Nemá to smysl, hlava mě bolí jak střep a vůbec se cítím jak po vydařené akci... ...až na ten ocas v puse...
Doma, když jsem byl nemocnej jako malej kluk, pouštěl jsem si včelí medvídky z kotoučovýho magnetofonu. Táta k němu měl vyrobený dálkový ovládání po kabelu, takže nebylo potřeba hnout se z postele. Luxus. O pár let později už jsme měli video a tak mi společnost dělala Dana Vávrová alias Leontýnka a Asterix s Obelixem...
Takže bylo jasno. "Když jsem nemocnej, koukám na pohádky." Zdá se to být tradice... Nasdílel jsem si do místní sítě složku s pohádkama, pustil na tabletu přehrávač a ouha, všechno se seká. Protlačit BluRay ripy po wifi do placky zjevně nebyl nejlepší nápad. Meh... ...Tak kouknu co novýho na TyTrubce.
Ani nevím jak mě napadli poníci. Můj brácha o nich sice před necelým rokem mluvil, ale já tomu nepřikládal žádnou váhu. Ale narazil jsem na ně. No co se může stát, na pokoji jsem byl sám a tak jsem si řekl dám jim šanci...
...rád bych napsal že jsem všech tehdy odvysílaných 54 dílů shlédnul jedním dechem, ale to by nebyla pravda. Nemoc byla toho příčinou, že mi to trvalo skoro dva dny...
A teď si ani po třech měsících bez poníků nedokážu představit jediný den. Od Vánoc si navíc hýčkám svůj hrníček se Scootaloo a dva archy plné samolepek... ...rodina to bere. I když do mě tu a tam rýpou, nevidíme se zrovna každý víkend a tak jsme na sebe hodní...
Myslím že ze mě MLP udělalo lepšího člověka, respektive, donutilo mě oprášit některé části mého já, které jsem v sobě pohřbil s tím, že mi v tomhle hnusném šedivém světě budou akorát na obtíž...
Ráno vstanu, zaleju konev čaje a hodím jí na kolejích na parapet trochu vychladnout. Stáhnu do tabletu aktuální slidy z biometrie, zalezu do postele a půl hodiny do nich tupě zírám. Nemá to smysl, hlava mě bolí jak střep a vůbec se cítím jak po vydařené akci... ...až na ten ocas v puse...
Doma, když jsem byl nemocnej jako malej kluk, pouštěl jsem si včelí medvídky z kotoučovýho magnetofonu. Táta k němu měl vyrobený dálkový ovládání po kabelu, takže nebylo potřeba hnout se z postele. Luxus. O pár let později už jsme měli video a tak mi společnost dělala Dana Vávrová alias Leontýnka a Asterix s Obelixem...
Takže bylo jasno. "Když jsem nemocnej, koukám na pohádky." Zdá se to být tradice... Nasdílel jsem si do místní sítě složku s pohádkama, pustil na tabletu přehrávač a ouha, všechno se seká. Protlačit BluRay ripy po wifi do placky zjevně nebyl nejlepší nápad. Meh... ...Tak kouknu co novýho na TyTrubce.
Ani nevím jak mě napadli poníci. Můj brácha o nich sice před necelým rokem mluvil, ale já tomu nepřikládal žádnou váhu. Ale narazil jsem na ně. No co se může stát, na pokoji jsem byl sám a tak jsem si řekl dám jim šanci...
...rád bych napsal že jsem všech tehdy odvysílaných 54 dílů shlédnul jedním dechem, ale to by nebyla pravda. Nemoc byla toho příčinou, že mi to trvalo skoro dva dny...
A teď si ani po třech měsících bez poníků nedokážu představit jediný den. Od Vánoc si navíc hýčkám svůj hrníček se Scootaloo a dva archy plné samolepek... ...rodina to bere. I když do mě tu a tam rýpou, nevidíme se zrovna každý víkend a tak jsme na sebe hodní...
Myslím že ze mě MLP udělalo lepšího člověka, respektive, donutilo mě oprášit některé části mého já, které jsem v sobě pohřbil s tím, že mi v tomhle hnusném šedivém světě budou akorát na obtíž...
a to si z toho něco pamatuješ? 
A protože už bylo dost pozdě ráno, tak sem si šel lehnout. Druhou sérii sem pak kvůli nedostatku času dal nadvakrát. Pomatoval sem si toho dost a po tom, co sem viděl každou epizodu nejmíň třikrát už si toho pamatuju opravdu hodně.
ale jen, když jsou tam pokemoni, transformers, nebo Mrňouskové 
(na MLP už ne...je tam česky)