Bronies.cz

Dohnáni tím, co vzal nám čas,
zvednem svá kopyta vzhůru
a ti, co nechali nás napospas,
zažijí si přetěžkou kůru.

Tak nezoufej, přijde nový věk,
kdy dobré obrátí se sem.
Nemusíš přec být velký rek.
Sám pak zdoláš ten zlý sen.

Pozvedni těžkou hlavu svou,
ať zrak tvůj spatří v světlé dáli,
dobu novou, vysněnou,
jíž se druzí tolik báli.

Za horizontem se ukrývá
utkvělý ten sen nás všech,
jež v srdci padlé zahřívá
a zlu na patro lepí pech.

Tak neboj se a zavři strach,
jež tížil tolik duši tvou.
Až budeš mříti v mrtvých snách,
náhrobek ti vytešou.

„Je čas zabíjet, útok!“ vykřikla Luna, a vyslala své přisluhovače vpřed.
Vojáci v temně modrých zbrojích se začali valit proti pozicím armády ve světle žluté. Regimenty poníků, bataliony minotaurů, brigády psů, pluky měňavců vkročily do rozbořeného města, připraveni zničit jakýkoliv odpor.
Najednou se iluze předsunutých jednotek rozpustila, a Luně zmrzl úsměv na rtech.
„Co to?!“
Vzápětí její šiky obstoupily vojska Princezny slunce, a zaútočily ze všech stran. Masakr to byl rychlý, brzy slavili žlutí vítězství.
Luna zrudla, magií převrátila stůl, až se všechny figurky se rozletěly po místnosti.
„Bitvu jsi vyhrála, ale zítra se koná odveta!" zavrčela po vysmáté Celestii.

„Revoluce! Revoluce!“ neslo se po Canterlotu. Vysoký jednorožec v bílém plášti běžel po ulici, a z plna hrdla se rozkřikoval po okolí.
„Revoluce! Revoluce! Equestrie obíhá slunce, nikoliv naopak!“
Po chvíli zmateného pobíhání konečně nabral cílený směr, a stanul před budovou Canterlotské Akademie. Vtrhl dovnitř, a znovu se rozkřičel: „Revoluce! Nebeská klemba je omyl!“
Zablesklo se, a hřebec zamrkal. Proti němu stála s úsměvem Princezna Celestie.
„Ano, mistře astronome? Chtěl jste něco sdělit?“
„Já…,“ hřebec se podrbal na hlavě. „Omlouvám se, zřejmě jsem zapomněl,“ odpověděl, a s mumláním se otočil zpět.
Celestie si povzdychla. Tohle bylo již potřetí tento měsíc.

Dlouho to napětí už nepotrvá, jednou to muselo přijít. Systém se protrhne jako přehrada, kdo se nepřizpůsobí, utone v divokém proudu, který je tak rozdílný oproti předešlé klidné hladině. Někdo se přes to nepřenese a touží po obnovení starých pořádků. I když zvítězí, i když selže, za vítězství je vždy třeba zaplatit nějakou cenu. Tohle on dobře věděl, přesto vyrazil do ulic, aby připojil se k skupině demonstrantů. ,,Dělám to pro tebe" zašeptal své malé dceři, která klidně ležela v postýlce.

„Vážně jsi na mě čekala celých tisíc let?“ zeptala se princezna Luna. „Mrzí mě to. Kdybych jen mohla…“
„Můžeš mi pomoci šířit přátelství,“ přerušila ji princezna Celestie. „Vezmi mě s sebou do snů Lyry Heartstrings a společně splníme sen malého hříběte, kterým byla, když mě o to požádala.“ V mysli se jí vynořila vzpomínka…

Moje nalozeninové pfání je, aby i lidé poznali Equestlii, kde žijeme v mílu a pfátelství. Aby pfestali válčit, aby si pfestali ubližovat. Udělej to plo mě. Jsi plincezna, dokážeš cokoliv!

Té noci se tři poníci společnými silami dostali až do snu Lauren Faust. Přání bylo splněno.

Ve stínu malého domku na rozcestí se v křesle pohupoval starý muž a pokuřoval ze své fajfky. Vítr mu čechral plnovous, a když se sluníčko schovalo za mrak, spatřil na cestě dva pocestné. Jak šli kolem, slyšel jejich šeptaný rozhovor:
„…a to sme teprv tady.“
„Buď rád, teď už alespoň víme, kudy.“
„Pche, díky komu…? Ale asi můžem bejt rádi, že nás tenhle dědek neodkázal někam do bažin. Dva dny v háji!“
„Tak se na něj nezlob, nejspíš už zapomíná. V jeho věku…“
Stařík se usmál. Všichni si mysleli, že zapomíná. Nikoho ani nenapadlo, že to dělá z čiré škodolibosti.