Bronies.cz

Zelený drak utíkal, co mu nohy stačily. Nemohl létat, vždyť místo mocných křídel mu k nebi čněly jen dva zkrvavené pahýly.
Rudá čára, kterou zanechával ve svých patách, utvrzovala pronásledovatele, že mu je již na blízku.
Z lovce se stala kořist a drak už dále nemohl utíkat.
Bakur se zastavil nad propastí a hleděl dolů. Dole viděl množství toho zvláštního kříšťálu, kterého se draci báli.
Otočil se a vzhlédl do tváře spanilému rytíři.
"Už nemůžeš utíkat, běžče." Muž se chladně zasmál a vytasil kouzelný meč.
Bakur polkl a rozhodl se. Otočil se do propasti a skočil.
Raději smrt než otroctví.

Ztěžka dýchal, neschopný se pořádně nadechnout. Nebo se tak alespoň cítil s celou tou vzdáleností v nohách. Tohle… nebyla jejich práce. Neměli běžet. Byli někým výjimečným, elitou mezi obyčejnými lidmi, a k jejich postavení patřila i výsada jezdit na koni.
Protože poselství jejich pána musela vždy dorazit co nejdříve.
Padl na kolena a nohy se mu třásly slabostí. Slyšel v uších tlukot vlastního srdce, zatímco se snažil udržet žaludek na svém místě. I tohle patřilo k slabostem svátečních běžců, nebo si to jen nalhával?
Po chvíli, zdánlivé věčnosti, z posledních sil vzhlédl. Další stanice byla tak blízko!
Vzchop se!
Nemohl.

Stáli u okna, jedna z těch vzácných chvil společné přítomnosti, a pozorovali krásy letní noci. Z měsíce, toho božího oka, zůstal jen tenký couvající srpek, který neměl dost sil narušit svit hvězd. Nejjasněji pak zářila jedna jediná, jejíž jméno však neznali.
Náhle však temnou oblohu ozářil záblesk mířící kamsi do neznáma.
„Co myslíš, že to bylo?“ odvážil se zeptat ten starší.
Mladší jen dlouhou dobu mlčel.
„Nevím,“ pronesl nakonec a starší tušil, že lže.
Zavládlo ticho narušované jen dechem a vzdáleným krokem stráží.
„Můžu ti k tomu říct jen jediné.“ Staršímu se zadrhl dech. „Tohle uvidíš jen jedinkrát za život.“

Ochromený muž hleděl stínu do tváře. Temná postava měla obličej zakrytý maskou. Naklonila se blíže a zpoza ní se ozvala chladná slova: „Co je nejsilnější a nejúčinnější zbraň? Je to snad rychlý a hbitý kord jenž se soustředí na přesnou a smrtelnou ránu? Je to snad pistole, schopná vyřadit soupeře ještě předtím, než se k nám dostane? Je to snad přesvědčivé slovo, které změní naše nepřátele v oddané vazaly? Ne! Nejsilnější zbraní je neprůrazná bariéra pohlcující všechny útoky.“

Stín zmizel tak náhle, jak se zjevil. Muž vystřelil mnoho ran – vše pochytil štít. Štít pobitý hřeby, jenž se zasekly v těle.

Přichází jen jednou v našem životě; pokud šanci promarníme, už jen stěží lze počítat s další. Jde jen o krátký okamžik, který pro nás nemusí nic zanechat, ale také v něm lze najít krásu, jež si poneseme až do konce našich dnů. Když se šance nechopíme, ztratíme ji. Otázka zní, zda-li je možné onou ztrátou cokoliv získat. Rozhodně není možné, abychom na tom byli hůře; přinejhorším zůstaneme stále na svém. Tudíž buďme pozorní a hledejme. Propásnout v životě jedinečné a neopakovatelné příležitosti je jako kdybychom život samotný ignorovali. Naneštěstí člověk je ignorantem a k prozření dochází, až když je pozdě.