Na první pokus jsem nevěděl vůbec nic, zabil jsem Toriel a pak jsem toho celou hru litoval. Schoval jsem si její koláč a použil jsem ho až na konci hry u Asgora (což shodou okolností ulehčí boj s ním - protip).
A jelikož jsem člověk, který někdy je docela nekompromisní, tak jsem zabil i Undyne. A ona se dala dohromady... a bojovala dál. Byla na hranici života a smrti, rozpadala se mi před očima, a bojovala dál. Už bylo jasné, že prostě nemůže vyhrát, a ONA. BOJOVALA. DÁL.
Tu písničku mám nadosmrti vrytou do paměti a Undyne the Undying je moje nejoblíbenější postava ze hry. Trumfla dokonce i bratry kostliváky. Protože ona je narozdíl ode mě hrdina.
No a pak mi Papyrus zavolal a řekl, že bychom se měli někdy sejít s Undyne, že určitě budeme super kámoši. Sůl do rány! Sůl do rány!
Do háje, Undyne, proč mě tvoje smrt tak zasáhla, když jsi mě jenom naháněla jako lovnou zvěř?! Jo aha, to protože já jsem jenom sobecký parchant, co se chce dostat na povrch, a ty jsi hrdinka, která chce osvobodit celý svůj národ. Hrdinka, kterou už nikdo nikdy neuvidí, protože ji nějaký sobecký parchant zamordoval. Proč? Protože mu stála v cestě...
Hra mi dala "neutral", ale cítil jsem se spíš jako po takové polo-genocidě. Šel jsem do toho s tím, že je to jenom takové retro RPG, a kvůli tomu mind-setu "zabij všechno, co ti stojí v cestě" jsem to těžce zvoral. Já na Genocide run nepůjdu, ani náhodou. Já jsem si už svých hříchů nadělal dost.
...
Něco na odlehčení atmosféry: