Dohrál jsem poslední noty a nechal kytaru vyznít doztracena. Bylo to gesto, které dělal každý hudebník, aby dal prostor publiku jásat, tleskat nebo na co měli zrovna náladu. Věděl, že kromě lysého barmana se nikdo neozve, ale byla to tradice.
Všichni tři členové publika nezklamali, nebo zklamali, a nenechali se rušit od popíjení, každý ve svém rohu. Povzdechl jsem si a podíval zpátky ke stolu, kde jsem si tak živě představoval krásku s baretkou. Ale ne, to by bylo až moc příhodné, kdyby to byla pravda.
Poposedl jsem na židli a hrábl do strun. Chtěl jsem zahrát něco tradičnějšího, víc do country. Něco co by i tyhle vypité hlavy mohly poznat, ale z kytary se začaly linout tóny další smutné písně.
No co už, hrál jsem o dívce, která si mne nikdy nevšimne a o všech těch důvodech, proč by ani neměla. Hleděl jsem při tom na špinavou podlahu před sebou a dupal nohou do rytmu. Tahle i předchozí píseň byly moje dílo. Nic moc, ale promlouval jsem v nich upřímně, pokud nic jiného.
Když jsem konečně vzhlédl, všiml jsem si nové postavy, která nejspíš zrovna přišla. Byla to kráska a vpíjela se do mě očima. Tato už baretku neměla.