„Ježkovy voči, co jste to prosímvás vyrobil?“
Před panem Nightingalem byla obrovská vrata ve tvaru kola.
„Co říkáte? Musíte hlasitějc, já špatně slyšim.“
„No jen se na tu hrůzu podívejte.“
„No, nákres jsem nepoužil, já totiž i blbě vidim.“
„Svatá Celestie ty to vidíš. Já nechtěl kolovrata, ale kolovrat!“
„Dyť sem vám toho kolovrata udělal. Možná blbě vidim i blbě slyšim a neumim moc dobře mluvit, ale sem nejlepší tesař v kraji.“
„Já sice dobře mluvím, dobře píšu a i zrak a sluch mám dobrý. Ale čím víc na to koukám, tím větší mám chuť si to s vámi vyměnit.“

Ukecaný kolovrat
(aneb totální zprznění klasického díla)

Princezna sama v lese se ztratila,
chaloupku malou cestou objevila.
Hřebeček pěkný dveře jí otevřel,
nabídku k sňatku obratem obdržel.

O kopyto mé požádej macechu mou,
s bratrem nevlastním teď ve městě jsou.
Na druhý den když se princezna vrátí,
stará klisna ošklivá už na prahu stojí.

Se synem nevlastním přijď zítra do hradu
ne že se pokusíš o nějakou zradu!
Hřebečkovi pěknému princeznu nepřejí,
se synem svým pak na hrad se dostaví.

Princezna přede nit, kolovrátek zazpívá:
Ženicha jiného ti macecha přivedla!
Princeznu ta slova strašlivě vytočí,
macechu se synem dřevlkům předhodí!

„Manehattan čelí nebezpečí? Pomůže vám váš přátelský soused Spiderpony!“
Poslední knoflík povolil, bílá košile se svezla k zemi a odhalila zářivě barevný trikot.
„Maretropolis má problém? Superpony ho vyřeší!“
Chvíli šmátral v kapsičce brašny, vytáhl své „speciální“ slipy a zkušeně si je natáhl přes elasťáky.
„Šílený superpadouch se chystá zničit Trotham? Batpony už má plán!“
S gustem plivnul do kapesníčku a začal zuřivě leštit hrdinský symbol skvící se mu na hrudi.
„Ale kdo pomůže, když vám nějaký bezcitný lotr ukradne bicykl? Který hrdina napraví tuto nepravost? Jen jeden jediný…“
Pečlivě si nasadil tajemnou masku, aby ochránil svou pravou identitu.
„…Kolovrátek!“

První, druhá, třetí, čtvrtá.
V hlavě už mi mnoho dní zní jednotlivé tóny šlápnutí, jeden za druhým.
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Mým kopýtkům už pomalu dochází síly.
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Tak ráda bych znovu promluvila.
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Tak ráda bych znovu zpívala, znovu ze svého hrdla vydala ten kouzelný hlas.
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Tu malebnou melodii, kterou mi mnohotvárný démon svou ohavnou lví tlapkou vzal.
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Čím jsem si to zasloužila, že teď ve věži žiji a ze slámy zlato předu?
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Ó, princi se zlatým srdcem, kdepak jenom jsi?

„Ale ne! To je katastrofa?“
„Co se stalo, Pancho?“
„No, ty to snad nevidíš? Okno je vysklené, tašky jsou pryč.“
„To udělal určitě tamten, jak von se jen jmenuje, taškapryč!“
„Taškapryč?“
„Ne, máš pravdu, on se jmenoval jinak. Batohpryč, ne ještě jinak Zlatopryč.“
„Počkej, o kom to mluvíš?“
„Takovej ten jak chodí a krade, vím, že se jim nějak takhle říká.“
„Myslíš zloděj.“
„Ne, ne, to bylo jinak, něco jako Penízpryč nebo tak něco.“
„Nemám páru o kom to mluvíš.“
„Ten, co přepadává poníky přece, jsem si jistý, že to má nějakej název, něco jako Luppryč.“
„Jo ty myslíš, lupič.“

„Musel jsi?“
„Jestli musel? Je to zloděj! Prachsprostý lupič, co nám vzal naši dcerunku! Rozdrtí její srdce na kousíčky při první příležitosti.“
Pozdvihla obočí. „Vážně?“
„Je PONÍK, Cade. Ona KLISNA. Pohraje si a pustí ji k vodě. Tohle nemůže dopadnout dobře!“
„Jak to můžeš vědět?“
„Protože jsme taky byli mladí. Je to zloděj, to ti povídám! Vždyť se na pohodu... líbali! Jsi princezna lásky, řekni něco!“
„Když se mají rádi. Byli jsme stejní, drahý.“
„Já vím,“ připustil nuceně a nečekaně, stejně jako bandité v lesích, ji vášnivě políbil.
„Pak kdo je tady lupič,“ cvrnkla ho s upřímným smíchem do čumáčku.

„Vojíne, podejte hlášení!“
„Ano, pane! Za dobu mé služby se nic zvláštního nestalo, pane!“
„Můžete být trochu konkrétnější, vojíne?“
„Ano, pane! Dopoledne se objevila další hrozba. Nějaká tisíciletá nestvůra z předequestrijských legend. Stvůra začala řádit na obvyklém místě- v centru Ponyville. Nahlášené škody činí osm domů, tři stánky s ovocem a jednu skládací stoličku. Nikdo nebyl zraněn, protože to by nám zvedlo rating. Hrozba byla zastavena stejně jako vždy. Trocha toho zpěvu a tance a nějaké to poplácávání se navzájem po zádech následované brutálním vypařením monstra z existence pomocí paprsku přátelství.“
„Takže normální sobota?“
„Dá se to tak říct, pane.“

„Já mám hlídky rád,“ řekl náhodný nejmenovaný strážce Canterlotského hradu.
„Co že to řekl?“ „Prý má rád hlídky.“ „To snad není pravda.“ „Potřebuje okamžitou pomoc!“ „Rychle, zavolejte doktora!“
„Tak fajn chlapče, nejprve přijde vyšetření, řekněte aaa, skvěle, nyní prohlídka tělesných dutin, nemelte sebou tak pořád, no, vy už asi děti mít nebudete, nebojte, oni se vám o tu hlavu postarají, peříčka z křídel upravíme, a co ty zorničky, jasný náznak demence, nevrťe sebou pořád, pořádně zaklonit, vypláchneme žaludek…“
„Co se to tu děje?“ zeptala se princezna Celestie.
„Promiňte madam, jeden strážný řekl, že má rád hlídky.“
„Ježkovy voči, zavolejte zvěrolékaře!“

Objal ji. „Rád tě vidím, Flutty.“
„Já tebe také,“ usmála se. Chystal se ji políbit, když najednou znejistila. „Počkej chvíli,“ šeptla, ustoupila a zvolala: „Stráže! Stráže, pomóóóc!“
Do pár sekund stál v obležení místní hlídky. Zmateně koukal od Flutty ke strážím a zpět, ta se však zaměřila jen na jednoho z nich. „Jako vážně?“
„Musím tě chránit, Flutty!“ prohlásil rázně Shining Armor.
„Už dávno nejsi v královské hlídce, tati!“ Přistoupila zpátky ke svému milému a než se nadál, měl její rty na těch svých, přímo před přihlížejícím vládcem říše.
Její otec mě zabije, pomyslel si a nechal se unášet vášní.

Slunce pomalu klesalo průzorem mezi horami a vzduch voněl, jak ze země stoupalo vlhko po horkém dni. Ležela na okraji skalního převisu hory Diry. Dole pod ní se mezi lesy třpytila klidná voda řeky, která se pod horou klikatila a tvořila četná jezera a tůně. Vzdychla v teskné vzpomínce na dny, kdy tu trávila většinu svého času. Ohlédla se ke vstupu do jeskyně za ní. Působila smutným pustým dojmem. Příliš mnoho se za ty roky změnilo. Už nebyla pouhou bývalou strážkyní, co přišla o svého dračího kolegu, s kterým tu držela hlídku. Sama se stala dračicí díky odkazu, který zanechal.

"Rozhýbej to!"
"Víc zadku, míň keců!"
Takhle to být nemělo.
Chtěl jsem show, ale... Ale asi na to prostě nemám.
Obzvláště když se celé moje publikum chová jako kočky na mrouskačce.
Já... Vážně se snažím nebrečet, přísahám. Ale když se moje snaha setkává s naprostým nepochopením...
Otáčím se a odcházím z pódia. Můj kvíz nikoho nezajímá. Moje historky nikoho nezajímají.
V pokoji na mě čeká pošta. Všechny dopisy stejné: zavolej mi, chci tě, zhebni.
Jen jeden vystupuje z hromady. Již dávno vím, že ten jediný chci číst. Jako všechny od něj, i tento má na konci podpis: Fanoušek#1

K letošnímu závodu se přihlásilo mnoho běžců z okolních měst a vesnic. Jsou trénovaní, to jde hned vidět. Hra svalů a ovzduší odhodlanosti, jak se ještě před startem protahují a rozcvičují. Já tu však jsem jen kvůli jediné závodnici. Závodníci se připravili ke startu a čekají na signál. Sekundy ubíhají. Rána a závodníci se vrhli vpřed. Země se chvěje pod údery kopyt a pod mračnem prachu není možné odhadnout, kde končí jeden závodník a začíná druhý. Ale co to? Kdo se to tam odděluje? Je to ona! Pádí, pádí a vítězí! Nedokážu se ubránit nadšení. „Hurá! Hurá! Ať žije Applejack!“

„Miláčku? Asi mě zastřelíš…“
„To nemyslím. Nejsem fanoušek násilí. Co se stalo?“
„Snažila jsem se rozdělat oheň v krbu..“
*zpozorní *
„Nechtělo mi to chytnout, tak jsem hledala nějaké papíry.“
„Ano?“ *zpozorní více*
„Na stole ležely nějaké pomuchlané papíry, tak jsem je tam přihodila ...“
*trnutí v neblahém tušení* (48)
„Já si nějak nevšimla, že v těch papírech byl jeden tvůj časopis“ *červenání se v omluvu*
„Chceš mi říct, že mé nové ještě nepřečtené číslo Zbrojme je na popel?!“
„Tak nějak…“
„Eresiel! Kolikrát jsem ti říkal, ať sama nic nepodpaluješ?! Já tě roztrhnu jak žížalu! Stůj! Vrať se!“
„Říkal jsi, že nejsi fanoušek násilííííí!“

„A nahoru a dolů. Nahoru a… zpomaluješ, lásko.“
„Auůůů! Nemohl bys mě už sundat?“ štkala visíce za přivázaná kopýtka na větvi a nucena dělat shyby.
„Jen ještě chvíli vydrž a…“
„…a už se ani nehnu!“ vydechla a zůstala bezvládně viset jako zmoklé tričko v bezvětří. Vzdychl, odložil čtivo a přešel ke svému „prádélku“.
„Budeš hrozně hodný Elfíček, když už mě odvážeš,“ zkoušela dělat poní oči.
V jeho tváři se zračila jakási lotrovina.
Přejel pohledem po těle bezbranné družky a škodolibě se jí zadíval do očí.
Polkla.
Z brašny vytáhl šťavnaté zelené jablko a s chutí se zakousnul.
„Ještě 10 zvládneš.“

Ukecaný kolovrat
(aneb totální zprznění klasického díla)

Princezna sama v lese se ztratila,
chaloupku malou cestou objevila.
Hřebeček pěkný dveře jí otevřel,
nabídku k sňatku obratem obdržel.

O kopyto mé požádej macechu mou,
s bratrem nevlastním teď ve městě jsou.
Na druhý den když se princezna vrátí,
stará klisna ošklivá už na prahu stojí.

Se synem nevlastním přijď zítra do hradu
ne že se pokusíš o nějakou zradu!
Hřebečkovi pěknému princeznu nepřejí,
se synem svým pak na hrad se dostaví.

Princezna přede nit, kolovrátek zazpívá:
Ženicha jiného ti macecha přivedla!
Princeznu ta slova strašlivě vytočí,
macechu se synem dřevlkům předhodí!

První, druhá, třetí, čtvrtá.
V hlavě už mi mnoho dní zní jednotlivé tóny šlápnutí, jeden za druhým.
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Mým kopýtkům už pomalu dochází síly.
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Tak ráda bych znovu promluvila.
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Tak ráda bych znovu zpívala, znovu ze svého hrdla vydala ten kouzelný hlas.
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Tu malebnou melodii, kterou mi mnohotvárný démon svou ohavnou lví tlapkou vzal.
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Čím jsem si to zasloužila, že teď ve věži žiji a ze slámy zlato předu?
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Ó, princi se zlatým srdcem, kdepak jenom jsi?