Zkusím zabrousit do minulosti, kam až má paměť sahá. Byl jsem tak malý, že jsem si musel brát židli, když jsem chtěl na videu nahrávat z televize animované pohádky. Přesný rok vám neřeknu, ale bylo to asi ještě před revolucí. Ale vím přesně, co to bylo! Šmoulové. Vím jistě, že to byl seriál mého dětství, který jsem hltal denně, a také vím, že to je po emoční stránce seriál, kterému ani nové MLP nesahá po kolena (Hafík! Položil mě tenkrát a dovede to i dnes). Přesto se na něj dnes nedívám, nové Šmouly nevyhledávám, nezajímají mě. Vlastně bych se u nich cítil trochu trapně.

Další seriály, které si z dětství pamatuji, byly samozřejmě Disneyovky a později Hrabě Káčula v Magionu/Veze. Hrabě Káčula je samozřejmě kapitola sama pro sebe, a na tento seriál bych neměl problém se podívat i dneska (hlavně kvůli dabingu a ostřejšímu humoru). Totéž platí i Disneyovkách. Když běží v televizi Kačeři, Rychlá rota nebo Gumídci, a nemám nic lepšího na práci, klidně se na ně podívám. Jenže.. nesbírám o tom informace, nestýkám se s dalšími jejich fandy (krátkodobě jsem jen spolupracoval na Disney fan webem, spíš jsem poskytoval CZ stopy), dokonce je ani nemám zakoupené na DVD. Výjimka jsou Talespin.

Tady bych ale řekl, že mi jsou ty seriály sympatické spíš postavami. U Gumídků Bára a Bíďa (a kupodivu i Ignor - důvodem jsou jeho české hlášky, a díly, kdy musí chtě nechtě spolupracovat s medvědy), Klára. U Rychlé roty všichni kromě Monty Jacka a Zipa, u Letohrátků Rebeka, Kit a Molly. To je možná důvod, proč jsem schopen si oblíbit určitou část jiných seriálů, které zahlédnu i dnes, ale jinak o něm zájem nemám. Například Elvíra (Helois), která mi padla do oka během první minuty. Sympatická postava v seriálu na Déčku, o který bych si jinak ani neotřel boty (hlavně kvůli animaci).

Takže nostalgie seriálů z dětství to asi nebude!

Podle vyprávění mé mámy jsme se jako děti dívali na Malé poníky, možná i Tales, hned co běžely v televizi. Jenže ty mi v paměti neutkvěly (možná jen podvědomě). Ale pamatuji si jako dítě Mevídky opatrovníčky (a chyby jsem hledal už tenkrát - jedna z mála živých vzpomínek na společné chvíle s otcem, což je dost smutné). A mlhavě vím, že běželi i Létající medvídci. Z filmů si vzpomínám jen na Lišáka Vuka, ze kterého jsem měl noční můry. Denně jsem protáčel černobílého Mickey Mouseho s ruskými titulky na VHSce (díl s tornádem a karavanem znám zpaměti).

Přesto, Mickey Mouseho nemám zrovna moc v lásce, natož zbytek jeho bandy, a jediný seriál, kde jsem schopen je tolerovat, je Myšmaš, protože tam jsou i ostatní postavy z Disneye a navíc je to občas docela slušně napsané (Goofyho jsem tam viděl prvně - super díl Mickey v base a Jak být Hin - a naposledy).

Lehce si také vzpomínám na seriál Ježek Sonic (dávali u nás oba). Ten pro mne také nebude dlouhou dobu hrát žádnou roli. Na Willyho Foga jsem také narazil po 20 letech, a posloužil jen jako zdroj MP3 do auta.

Dalo by se tedy říct, že jsem měl nejlepší předpoklady stát se fanouškem animovaných seriálů a filmů. Chyba lávky. Po svém dětství si pamatuji jen období, kde zela velká propast. Pokud mé "animované" dětství končilo s rozpadem ČSR, pubertu jsem prožil očištěnou od těchto "nesmyslů". Nejspíš to byly hormony, kdy jsem nesnášel cokoliv, co nesouviselo s mou tehdejší láskou (ke které mne mimochodem přivedla máma) - počítače a hry na nich (později programování).

Musí tedy existovat nějaký jiný spouštěč!

Rozhodně nemůžu říct, že by mne k animovaným seriálům přivedla jejich kvalita. Tipuji, že u jiných lidí to bude podobné, a že mají svůj vlastní důvod k útěku z reality. Pokud hodně zahrabu v paměti, u mne to bude nejspíš kombinace tak trochu stranění se společnosti (až na výjimky byl svět okolo mne plný spíš pitomců), a hlavně NUDY. Mé dříve oblíbené činnosti, tedy hraní na počítači (který vystřídal běhání venku po večerce a utíkání z domova), už mne nedokázaly naplnit (nutno říct, že 386 to dokázala 2 roky a nové Pentium ani ne 2 měsíce!).

Ne, poníci nebyli rozhodně prvním seriálem, který započal novou etapu. Já tomu říkám ZKRAT. To je asi to, co se odehraje u spousty budoucích bronies, když uvidí seriál FIM. Jenže určitě neměli tak rychlý nástup. Představa člověka, který netečně hraje u Pentia nějakou hru (tipuji Dooma), a jen koutkem oka zahlédne, jak si rodina pouští animovanou pohádku nahranou z TV před půl rokem na Vánoce (včetně sestry[spoiler: , která mimochodem animáče dneska moc nemusí - ne že by je nesnášela, ale nevyhledává je - samozřejmě např. Dobu ledovou jsme viděli v kině spolu] (ot)), a ihned si uvědomí, že TOHLE je jeho nová náplň života, je asi praštěná i na poměry bronies. Žádné pochybnosti, žádné zkoumání. Během 2 vteřin bylo jasno. A určitě mi při tom i svítily oči Už nevím, kolikrát jsem to viděl ještě ten den.

Tedy rozhodující nebyl fakt, CO to bylo, ale že to bylo něco zcela jiného, než současný nevyhovující stav.

Tehdy ale nebyl (pro mne běžný) multimediální internet, a neměl jsem "příklad" v tom, že nejsem sám (na chaty jsem vůbec nechodil, web a mail má byla hlavní priorita - můj první kontakt s MLP fanouškem byla tvůrkyně WWW stránek v cizině). Proto jako nejlepší příklad kvality seriálu neberu lidi, co se dostanou do fandomu na netu, ale fanoušky třeba onoho MLP, kteří se jimi stali v roce 1984-1986 úplně bez možnosti se scházet na netu. Tj. bez utvrzení, že "nejsem sám" a "nejsem až tak nenormální", a přesto u toho vytrvají.

Dovedu také tedy pochopit, že člověku ke štěstí může určitou dobu skutečně stačit jen jediná pohádka. Ne stále běžící seriál, ale 40 minut dlouhý film. Jenže uznejte, když už všechny elfy znáte jmény, máte zjištěnou (odhadem/výpočtem) i jejich výšku a váhu (ačkoliv se to nikde nepíše), že začnete psát pokračování a předkládáte je jako slohové práce do školy (!), tak po 118. sledování filmu (někdy i 10x po sobě ten samý den) už Vám to prostě nemůže stačit (byste se museli zbláznit).

A musel to být fofr, protože Pentium jsem dostal v devítce za to, že mě vzali na střední školu, a ony slohovky jsem odevzdával ještě tentýž ročník na ZŠ! (vedlejším produktem bylo, že jsem o 180 stupňů otočil svou mluvnici, a začal nejen psát, ale i mluvit naprosto spisovně - také způsob, jak prožít pubertu).

Když nevíte co by, nahlédnete do televizního pořadu (papírové EPG). Tehdy jsme měli jen 4 stanice ([spoiler: dneska jich máme necelých 40 a je na nich velké kulové; a ještě by mi je různí vykukové chtěli prodat v balíčku za X set měsíčně!]). Na ČT1 a ČT2 nebo Nově toho tehdá moc nebylo, ale Prima, to byla jiná. Tehdy jsem si ustanovil své životní oblíbence a hlavně styly (věřte nebo ne, ale v této době jsem odmítal Rychlou Rotu, protože to byla polidštěná zvířata chodící po dvou!).

Starostliví medvídci (film), kteří vydrželi na kazetě z mého děství, by měli mít předpoklad, abych se na nich vyřádil. Omyl! Přemazal jsem je jinými seriály (já byl tehdy vůl!!! Tím započalo mé 13 let (!) dlouhé shánění původního dabingu z roku 1993, ale úspěšné! A myslíte, že se na něj koukám? Nope Jedině anglicky. Ale můžu si říct: Jsem borec, sehnal jsem ho!).

Do nynější podoby mne tedy vytesaly tři seriály: Tico a přátelé; Sally - malá čarodějnice; a Malí poníci a přátelé. Já snad ani tehdy neřešil, že to byly všechno dívčí seriály jako kráva, a kupodivu ani rodina (a známí mých známých, protože stařičké Tesle se do věčných lovišť odebral tuner, a bylo nutné sehnat někoho, kdo má video - což se ještě v roce 1997/8 ukázalo jako docela problém). Ale jo, občas se někdo podezřele podíval a bratranec mi říkal, že jsem blb (ale nahrával i tak, a 'záhadně' kriticky komentoval děje nových epizod)

Pak spíš přišlo takové to období typu "všechno, co je animované, je pro mne a ještě si budu vybírat, co je podle mne na úrovni" (tedy např. seriál typ Ren a Stimpy byl automaticky odpad, protože měl mizernou animaci, příšerné postavy, pobuřující humor, atd.). Nazval bych to "absťák". Když později začala Nova dávat ráno Disneyovky, nestačil jsem kupovat VHSky (po asi 20 kusech, které jsem si "půjčil" od rodičů a přemazal "nesmysly" typu simultánkou nadabovaný Conan jsem si je začal číslovat a poslední má A62!).

Timon a Pumbaa, to je klasika, na kterou bych se asi podíval i dneska, ale ostatní seriály byly spíš tak nějak do počtu, protože je zrovna dávali a nechtěl jsem o ně přijít, byť jsem danou VHS od té doby třeba vůbec nepustil (Malá mořská víla - Ariel a její sestry, jak jinak, Nový svět skřítků, Pokémon - ale po pár desítkách dílů jsem to "stopl", 101 dalmatinů - neměl jsem rád ten styl animace (podle mne to byl už tenkrát Flash nebo něco na ten způsob), Flipper a Lopaka, My z Kačerova, Myšáci rošťáci, Země dinosaurů - tohle je výjimka, kterou mám z USA i koupenou, včetně celé série filmů - opět nejspíš kvůli Zobce a Sáře). Dokonce i Stříbrný kůň, který by mne měl teoreticky děsně bavit, mne zrovna tehdy moc nebral (ale mám ho).

K oblíbenosti Timona a Pumby mohl přispět i fakt, že jsem v té době už myslím vesele protáčel Lvího krále na VHS (a o pár let později to bylo i mé první DVD - teprve po roce dostalo "sestřičku" v podobě Lilo a Stitche), protože jsem prostě začínal milovat Disneyovky a jiné filmy (ale zase, jen ty co se hodily do vkusu - Pinochia a Sněhurku nemám rád). Výsledkem jsou 4 regály DVDček, z nichž jen některé si občas pustím (ot:[spoiler: a srábci, samozřejmě legálních - já jsem v počítačích a filmech utopil minimálně jednoho SuperBa v základu - přesto zrovna například ony počítače se zasekly výkonem v roce 1999 - já prostě jeden koníček přímo "žeru", ale jsem schopen ho ze dne na den "zahodit"]).

Co se týče těch Disneyovek, tady by se teoreticky mělo uplatnit pravidlo, že půjdu po všech seriálech odvozených od filmů, ale zatímco například Hercules je docela super film, jeho seriál, byť legrační, mě nechává chladným, pokud náhodou nestihnu pár dílů (ale to je tím, že prostě už "nežiji pro seriály", takže nesbírám kde co).

V té době jsem už měl doma Internet (byť jen dial-up), a ani nevím proč, ale převážně jsem vyhledával informace jen o seriálu Tico a přátelé (stáhnout si 4 MB písničku byl docela výkon!) - koupit si ho později v originále, to není fanouškovství, to je šílenost (+FedEx zloděj)! Nějakým záhadným způsobem jsem se dostal ale zpátky k My Little Pony (chybí mi přesné info kdy a jak), a zjistil jsem, že existuje ještě jeden seriál - My Little Pony Tales. Přes to, že jsem tehdy byl ještě odkázán na to tahat WMV pochybné kvality (nákupy DVD z USA přijdou až 5-7 let poté), zamiloval jsem si ho, a od té doby je mou nejblíbenější generací. Také se ukázalo, jak křehká je láska člověka k seriálu, protože když jsem poznal poníky žijící jako lidi, začali se mi poníci z čisté G1 hnusit, hlavně všechny ty stupidní vedlejší postavy a dobrodružné příběhy (z toho jsem ale později vyrostl, a zase jim přišel víc na chuť).

Díky tomu jsem vlastně i celkem kladně přijal o pár let později třetí generaci (kde lze poprvé prohlásit, že jsem na ní vyrostl od jejího počátku), která neměla žádné neponíkovské vedlejší postavy, ergo kladívko mého hodnocení seriálu tehdy, a nějaké příběhy a animaci jsem moc neřešil (G3 měla trochu štěstí, že jsem v té době začínal méně řešit strikně dokonalý vzhled postav, proto se mi do sbírky dostávaly i různé méně kvalitní animáče, hlavně s vánoční tématikou, byť hlavními hrdiny byly kolikrát plyšové vyhozené hračky, takže Minty bořící vánoce nešla mimo hlavní proud).

Tehdy jsem na netu nějak přišel na seriál Sonic the Hedgehog (Satam verze), a stal se mým králem (bylo to na You Tube). Vlastně ani nevím proč, protože Sonica jsem hrál jen pseudo 3D demo někdy v roce 1996, a jinak jsem ani nevěděl, že to existuje (oproti Máriovi). Ale z tohoto důvodu nepovažuji za důkaz kvality nějakého seriálu to, že si ho zamilovalo šokově/ihned tolik lidí (zvlášť v době Internetu, kdy se fandomy nabalují stylem sněhové koule). Protože můj příchod do Satamu byl to samé co pro většinu bronies FIM - omylem jsem si pustil jeden díl a už jsem se vezl.

Počítat něco jako obnovený zájem o seriál Dinosaurus (ten hraný) jen proto, že jsem ho získal od fanouška a jednou zhlédl, to asi dost dobře nejde. Ale tak je to se vším, co si z pravé nostalgie sháním, a pamatuji z děství.

S dalšími fanoušky v ČR přes MLP jsem se spojil přes net o dost později, kdy už i "naše" firma měla ASDL net (2007 možná?) Ale k tomu nejspíš přispěly i další společné zájmy (Sonic Satam, Tico, atd.). K fandomu to ale i tak mělo daleko, protože poníci byli jen jedním z dalších společných témat, a kamarádi se jinak věnovali třeba i koním IRL, nebo to byli furries.

Každopádně, díky tomu, že jsem měl možnost o ponících s někým mluvit, hodnotit a rozebírat je, rozhodně oživilo můj zájem o ně, včetně úplně prvních generací/speciálů (v době okolo 2007 jsem přímo miloval Tales a G3, ale ještě naprosto ignoroval G1).

Takže nostalgie ano/ne? U poníků před FIM bych spíš řekl, že ne, protože můj příchod k MLP v patnácti letech se nedá považovat, že jsem na nich vyrostl jako dítě (i když jsem se možná osobnostně "podruhé/potřetí narodil" ).

Ale u FIM bych řekl jistě ANO! Zajisté, nikdo nepochybuje (a ani nepochyboval), že je to celkově kvalitnější než předchozí generace, ale díru do světa to rozhodně neudělalo. Vím jistě, že animaci jsme neměli rádi, už když se objevily první Meet the Ponies. Vlastně nás do seriálu nedostala ani tak jeho celková kvalita, ale takový prvotní šok, jakým FIM proti G3 (a Newbornům) byla. Jmenovitě: poníci byli k sobě zase po delší době zlí! Vlastně se nám seriál líbil přesně kvůli pravému opaku, než jaký v něm vyzdvihují bronies. Protože ale šlo spíš o ŠOK, je jasné, že pokud seriál nepředvede něco extra, nemůže čekat, že se bude hřát na výsluní věčně. Kamarád ho pustil k vodě úplně už během 2. sezóny myslím, a mě si pomalu získává zpátky jen díky pár skvělým epizodám ze sezóny 4.

FIM se v mém případě vlastně jen svezl na zachovalé vlně poníkománie, kterou udržovala G3 s přechodem do G3.5, a následně debata nad hrůzami Newbornů s kamarády (nebudu jim říkat přátelé, to se asi nehodí).

Vím, že kdyby se mi nějakým způsobem poníci vytratili z oblasti zájmu, v době příchodu FIM bych se k nim určitě nevracel, a dneska bych asi jen kroutil hlavou nad tím, kvůli čemu ti lidé (bronies) tak blbnou (to kroutím i teď, ale ne tak moc ). Denně jsem konfrontován s novými seriály, částečně i díky zdrojům bronies, ale po pár dílech o ně ztrácím zájem. Příkladem jsou Pound Puppies, o kterých vím z reklam Hubu. Je to vlastně MLP v jiném kabátě. Pár epizod v ČR mi stačilo. A Little's Pet Shop? MLP v bledě modrém, a stačila mi půlka epizody. Nezatracuji to, je to roztomilé. Ale nedá mi to nic navíc.
(díky Bronies jsem zkusil i pár dílů Pána času a občas se mrknu na Atlantidu:STG)

Poníci mají v mém životě čestné místo. Mimo jinými seriály. První DVD, která dorazila z USA, byla i kompletní kolekce Care Bears, protože jsem byl naštvaný, že existuje kromě filmu i seriál (a dokonce dva), a já ho neviděl. Care Bears patří mezi další oblast, kde když vyjde nové DVD, tak ho mám do pár měsíců doma, a na You Tube se s jeho hesly dveře netrhnou. A to už mají víc generací než poníci.

Takže My Little Pony a Care Bears jsou vlastně dvě velmi podprahové nostalgie. Určitě jsem se na ně díval jako dítě, ale neměl bych je dneska rád, nebýt onoho šedého období na konci základní školy. Nemohu vyloučit, že si někde hluboko v hlavě pamatuji "co je dobré" ([spoiler: zvlášť, když si po 10 letech vyberu nějakou MP3 ze sbírky cca. 1500 kusů, a dovedu ji zpěvem doprovodit. Jako WTH? Na takové hlouposti to mozek kapacitu má, ale aby si pamatoval důležité věci, to ne ] ). Pak by to byla skutečně nevědomá nostalgie.

Ale proč do současné době přežily nejvíc tyto dva seriály (byť Satam je v těsném závěsu, ale kromě komixu už k němu není tolik nových podnětů), a ostatní tak nějak upadly v "zapomnění", to netuším. Přitom si rozhodně nebudu dělat iluze o nějak závratných kvalitách ani těch starších MLP.

Líbí se mi film Spirit Mustang, ale je to proto, že mám rád MLP (film má sám o sobě super hudbu a příběh)??? Existuje celá řada seriálů o koních a ponících (stejně jako nezmiňuji své další koníčky mimo TV/PC, tak neřeším ani hrané filmy/seriály), a neviděl jsem z nich skoro nic, takže samotní poníci vzhledem asi můj zájem netvoří (byť mají ke skutečným poníkům čím dál tím víc daleko). Přesto mne ale hned chytly Filly Funtasia a to ještě ani pořádně seriál neexistuje. Divné.

U poníků je to nejspíš možnost se o nich neustále bavit s ostatními lidmi, což u ostatních seriálů dost dobře v takové míře nejde.

"Came for ponies, stayed for fandom" bych si upravil na "lived with ponies, stayed because of fandom". Protože na sobě pozoruji jednu věc - už dlouhou dobu mi má nálada až podezřele připomíná ono šedé období, jenže namísto čumění do monitoru PC, kde běží hra, čumím na LCD display, kde běží poníci. A přítomnost fandomu (v mém případě fóra) to tak nějak zachraňuje. Jedna epizoda týdně a půl roku nic, k tomu nějaký fan art - to k životu nemůže stačit.

Mám doma i filmy s Barbie (Kouzlo pegase patří mezi moje TOP) - to taky nevím, jak jsem k tomu přišel (ale nějakou roli v tom měla půjčená VHS s Barbie ve věži s dráčkem a celkem dobrou CGI animací na tehdejší poměry). Rozhodně by se to nedalo vysvětlit nějakou nostalgií, protože Barbie v mém dětství žádné seriály neměla. [spoiler: A argument, že jsem si hrál jako dítě s panenkami asi těžko obstojí, takže pokud někdo nedokáže vysvětlit, proč mají dospělí muži rádi MLP G3, a má z toho těžkou hlavu, tady si může rovnou hodit provaz (údajně jsem při vybalování vánočních dárků už jako tříletý sebral sestře kočárek s panenkama ).]

Že by vada v nějakém mechanismezečku? Ne nutně /úplně/. Bylo samozřejmostí, že jsme jako kluci sledovali Želvy Ninja, zvlášť kvůli hláškám Trhače a Kranga. A mezi oblíbenými filmy nechybí cokoliv, co vytvoří Blue Style, Pixar, přes Pána prstenů či Star Wars, až po Den poté (ten původní) a Vlákna, včetně akčních her typu Blood a AvP na PC, takže o nějaké "genderové" poruše a "zaměřením se na růžové roztomilé věci" asi taky nelze mluvit ([spoiler: Modrou knížku mám asi z jiného důvodu, i když psychologovi asi napovědělo u odvodu hodně, že tam se mnou byla máma, a zazvonění svého mobilu komentovala nahlas: "Kdo to zas' otravuje?! L***na? Já ji zabiju!" - přesně si pamatuji, že jsem v dotazníku u jedné otázky napsal "bojím se výšek" a u volby povolání z několika možných jsem vybral "pilot"]).

A je ještě jedna věc, která mne u FIM dovede udržet. Zásoba nových písniček pro MP3 přehrávač