"To nemůžeme jet rychleji?!" rozkřiknul se. Zamračila se na něj, déšť a vítr jí prováděly s hřívou prapodivné věci. "Rozumím tvému spěchu, ale Drakonis se rychleji v téhle bouři hýbat nemůže!"
"Je ti jasné, že umírají?!"
Zatnula zuby. "Vím to že všech nejlíp, a teď drž zobák a chytni kormidlo!" Uskočil.
Vyběhla do podpalubí, kde leželo několik sténajících těl. Jediný zdravý poník se na ni unaveně podíval. Poslala ho spát a sama si sedla ke spícím poníkům. Ti, kteří nespali, se na ni dívali zoufale, vystrašeně. Nevěřili, že ona a dva hřebci zvládnou bouři a hledání léku.
Musíme sebou hodit.

Maud ležela po dni práce na kamenné farmě. Sledovala kameny, jak pokojně leží. Vše mělo, jak být má.
Zavřela oči a začala vnímat tělem. Cítila, jak blízká hora eroduje na písek, vždy několik mikrogramů za vteřinu. Cítila, jak opodál podzemní voda formuje krasové jeskyně.
Náhle oči otevřela. Zorničky se jí o milimetr zůžily.
Celá země se pod ní začala chvět. Vstala a uskočila. Na místě, kde ležela, se zem propadla a díra se dále zvětšovala do obrovského kráteru.
„Dost,“ prohlásila.
Otřesy se zmírnily.
Přistoupila k jámě blíž. „Proč ten spěch? Ještě před sebou máš mnoho dalších geologických období.“
Otřesy přestaly.

„Jako sedmý bod letošní schůze Poniluminátů si dovoluji uvést velice naléhavý problém s návratem Nightmare Moon z měsíce.“
„To jste přeci navrhoval už loni a předloni. Už jsme všichni unavení a rádi bychom se věnovali ovládnutí světa. Odložíme to napřesrok. Nakonec máme na to tisíc let.“
„Milí příteli, tento návrh jsem podával poprvé na 3563. schůzi. Dnes máme 4563. schůzi. Zbývá nám přesně 17 hodin.“
V sále propukla panika.
„Co budeme dělat!?“
Někdo přiběhl s náručí obrazů. „Tady, podívejte se na obrazy rozomilých koťátek.“
„Ano, hned je to o trochu lepší.“
„Co teď?“
„Přineste tajné svitky z knihovny. Úplně všechny.“
„To nemůžeme stihnout přečíst. Co kdybychom místo toho zametli podlahu v mučírně?“
„Skvělý nápad!“
...
Ponilumináti nikdy nehráli velkou roli v dějinách Equestrie.

Panenská džungle, která se před ním objevila, ho překvapila. Hustý prales pokrýval celý oblý pahorek, který se před ním tyčil a neposlušná vegetace se bujně rozlézala na všechny strany. Dýchala na něho horká vlhkost. Marně hledal, kudy by se dostal dovnitř. Zalitoval, že si nevzal mačetu, ale měl pro strach uděláno. Ani ho nenapadlo, že by to vzdal a prostě se otočil a odešel. Upřímně řečeno, takový neprostupný porost by odradil nejednoho dobrodruha, ale to nebyl jeho styl. Naposledy si překontroloval vybavení a ujistil se, že všechno funguje. Pak se odvážně pustil tam, kam se dosud nikdo před ním nevydal.

„No tak, Maud, je to tradice! Vejdi a zkus uvnitř zůstat po celou noc!“
„Dobrá.“
---
„Skutečně, vaše společnost je velmi příjemná. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposled měl návštěvu.“
„Prý k vám někdo chodí každý měsíc.“
„Hříbata ,která si myslí, že si mohou pobíhat, kudy se jim zachce, nepočítám. Vždyť vždycky, když je přistihnu, začnou prchat jak před duchem.“
„Ale vy jste duch.“
„C- co? Ne, to se mýlíte.“
„Nemýlím. Dokonce jste do místnosti prošel stěnou.“
„Ne. To… To vážně není možné...“
Prohrábla skrz něj kopytem.
Vyděšeně zaječel a rozplynul se.
---
„Vypudila jsem ducha. Je to taky součást tradice?“

Konečně jsem na mýtině. Sedí tam postava zahalená v kápi a vedle leží mrtvola "zapíchnutá" sekerou.
Oba dva rádcové přesvědčivě sípali a mé devítileté já vyděsili, ale sebrala jsem z Paříži karamelu a vydala se na cestu zpátky.
---
Ztratila jsem se. Ve tmě a se zasněženými cestičkami bylo těžké poznat, kde se chata Primavera nachází. Nevidím světlo, neslyším lidi, a zhrozila jsem se, že tady umrznu.
A tak jsem začala volat o pomoc. Dokonce jsem pískala morseovku.
---
Nakonec jsem se dostala zpátky na palouk a mrtvola se sériovým vrahem mě nasměrovali správně. Místo bobříka jsem dostala vynadáno, protože nestihli večeři.