„Lidí, on je naprosto bombovej!“
Cvak. Cvak.
„Jo! Jo! Oba jsou naprosto k zulíbání!“
„Slyšela jsem, že je nezadaný. Myslíte, že mám u něj šanci?“
Cvak. Cvak.
„Héj, slyšely jste už někdy večer při sprchování ty kluky nahoře? Mají total sexy hlas! Už se tam několikrát bavili o tom, která z holek je přitahuje. Jsme na vysoké metě!“
„Jo! Třeba nás nakonec někdo sbalí.“
Další nervózní cvaknutí průpisky. Vždyť už ani ta hudba v uších nijak nepomáhá při až nemilém naslouchání jejich neustálého puberťáckého tlachání o klucích. Který z nich je lepší, který má větší svaly, o tom, se kterým by chtěly chodit... Jediné světlo ve velikánské náctileté tmě je, že alespoň jedna z nich trochu přihlíží i na to, jaký je daný hoch v duši. Za to má u mě velké plus.
Venku zvony odbíjí desátou hodinu večerní. To znamená jediné.
„ONI NÁM VYPLI WIFÍÍÍ!!!“
„Sakra! To ne!“
„Do háje, nemůžu mu odepsat!“
„Bacha, Háje jsou i v Praze. Docela nedaleko. Nechceš se tam přes vychnu nějak propašovat?“
„Drž hubu, kámo! Tohle je důležitý rozhovor. Plánujeme si rande, chápeš to? Zapínej ty data!“
Sundávám sluchátka z uší a vypínám netbook. Pro jeden večer poslouchání písní a přepisování poznámek do školy naprosto stačilo. Celkem se mi i zavírají oči. Přikrývám se dekou, lehám na polštář a nedá mi to nezapřemýšlet o všem, co se za poslední dva týdny událo. Sama pro sebe se usměji. Pomalu usínám...
„Ty tam nahoře, co se tváří, že už spí. Pojď si s námi zahrát další kolo vadí nevadí pouze v otázkách na pravdu!“
Mám tisíc chutí se praštit polštářem.
Asi se půjdu zahrabat.
A romantické písničky se v tomhle případě půjdou zahrabat jinam.