Ako MLP ovlypnilo váš život?

Princezna Luna si nakonec dokázala odpustit. Můžu si odpustit i já? Včera jsem se zahrabal do vzpomínek a zjistil jsem, že spousta těch šťastných není šťastná úplně. Je v nich pachuť marnosti, zbytečnosti, neúspěchu. Třeba státnice. Když jsem je složil, tedy jejich předmětovou část, cítil jsem se skvěle. I teď při pohledu zpátky to byl jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života. Sluníčko svítilo a mně nechybělo absolutně nic. Tak proč na to nevzpomínám? Inu, nezvládl jsem bakalářku. Vejšku jsem nedodělal, nemám titul. Nikdy jsem to nebral jako naprosté selhání, prostě to nevyšlo, nikdy jsem si to nijak zvlášť nevyčítal... ale trochu přece. Je tu ta malá drobnost, že bez titulu jsem jen středoškolák. Teoreticky jsem mohl už 8 let sbírat pracovní zkušenosti, a zatím žádné nemám. A lidi kolem mě jsou neustálou připomínkou toho, že jsem je zklamal. Protože mi věřili. A hlavně kvůli nim jsem se snažil nezmiňovat svoje studium, bakalářku, krásná léta v Olomouci. Doufal jsem, že když se o tom nebude mluvit, když nebudu slyšet "To je škoda, žes to nedodělal", že se to časem nějak vstřebá. Samo se to nevstřebá. Pokaždé, když jsem měl pocit nějakého selhání, jsem se vrátil k myšlence, že jsem nedodělal školu a co by mohlo být, kdyby... (A následoval seznam vzpomínek, kdy jsem se mohl odhodlat k něčemu víc, ale neodhodlal.)

I když mi to moji známí nevyčítají, stejně tu zůstává ta pachuť selhání. Aspoň myslím, že ty výčitky ostatních tu nejsou. Třeba když se řeč stočí na bezkolence (taková vysoká tráva a téma mojí bakalářky), obejde se to bez jakýchkoliv komentářů. Ale o státnicích se pořád ještě bojím mluvit, abych zase neslyšel to slůvko "škoda". Nejsou to výčitky, ale přiživuje to mé vlastní výčitky. Dneska jsem si ale uvědomil, že si nemám co vyčítat. Že jsem došel bez bakalářky tak daleko, jak se jen dalo, že na to mám, že jsem to zvládnul a že jsem měl sakra dobrej důvod k tehdejší radosti. A s bakalářkou jsem se rval, snažil jsem se, trápil se kvůli ní. Ano, nesnažil jsem se dost tím správným způsobem. Vykolejil jsem a nedokázal se vrátit do koloběhu* "nejsem-li na hodině nebo se spolužáky, pak dělám úkoly - sháním podklady - opakuju si učivo", ale přesto jsem se snažil. I když to obvykle znamenalo frustraci z toho, že mi to nejde.

*V prvním semestru jsem z toho koloběhu vypadnul jen, když jsem spal, nebo nakupoval jídlo, nebo byl přes víkend doma.

Dneska jsem si ale vzpomněl na výše zmíněnou epizodu MLP a tak nějak jsem si uvědomil, že ty negativní emoce ohledně státnic jsou z naprosté většiny mé vlastní. A přitom bych měl být hrdý na to, co všechno jsem dokázal. Sebe jsem rozhodně nezklamal. Možná bych byl mohl dneska mít práci na univerzitě. Nebo někde jinde v oboru. Možná bych jel na výzkum na Borneo nebo Špicberky. Ale dělal jsem, co se dalo, a došel jsem hodně daleko. A rozhodně jsem se nezastavil jeden krok od cíle.

Je mi líto, že jsem zklamal všechny, co mi věřili - rodinu, spolužáky, známý. Ale už je to za mnou a já to konečně vidím jasně i z druhé strany - ne selhání po dlouhé cestě, ale dlouhá cesta navzdory těžkostem. A teď už skutečně záleží jen na tom, který pohled si vyberu. Je pravda, že jsem svým blízkým ublížil méně než princezna Luna, ale v tom odpuštění sám sobě vidím jasnou paralelu. A jsem moc rád, že tohle štěstí, které teď není zakalené, můžu sdílet s princeznou Lunou, která mi už párkrát takhle pomohla (přinejmenším jednou mě dostala z docela hluboké depky).

tl;dr: spike letter

Takže... Včera byla moje nejšťastnější vzpomínka na jeden krásný sen. (Sen! Jako by sama realita byla zklamáním a nedokázala být úžasná sama o sobě.) Po dnešku budu se stejnou radostí vzpomínat na státnice. Díky MLP jsou vzpomínky na má univerzitní léta už skoro bez poskvrny a já se můžu posunout, neprodlévat v minulosti a být šťastný s tím, co mám. A časem si určitě odpustím i finanční a vztahové přehmaty a z univerzitních let budou roky, kdy všechno bylo fajn.