Je to nějaký pátek, co jsme s Wonder utekli. Řekla, že v té díře nechce shnít a já s ní souhlasil. Teď jsme na cestě, jdou po nás, ale na nás jsou krátcí.
Wonder je už šestnáct, ale vypadá o čtyři roky mladší. Nosí mašle a krátké sukýnky, takže vypadá jako lolitka. A já vedle ní jako pedofil. A to nám usnadňuje obživu. Když vejdeme do cukrárny nebo bistra, setkáme se s pohoršenými pohledy. Ty se změní, když Wonder vytáhne brokovnici, co nosí pod křídlem a zařve: “Tohle je přepadení, vy herky! Všechny prachy a šperky do pytle a fofrem!”

Jakmile se učitel posadil za katedru, otevřel si notes, který u sebě nosil. Všichni se zatajeným dechem vyčkávali, kdo se stane první obětí večerního zkoušení.
„Lomozník,“ vyvolal konečně učitel.
Lomozník nasucho polkl. Vstal a došel před tabuli.
„Tady se postav a zakřič. Základní děs.“
Nadechl se. „EAIIIIAAAAEEE!“
„No fuj, tomuhle ty říkáš děsivý křik? Znovu.“
„EIIIIAAAAEEEAAEE!“
„Čtyři mínus. To si říkáš hejkal? Tebe by si člověk se sojkou spletl!“
Lomozník odešel shrben na své místo. „Kdybys přestal nahánět bánší, určitě bys měl na cvičení víc času!“ volal za ním učitel.
„Proč to musela být zrovna jeho dcera...“ zamumlal si Lomozník.