Mezi námi, ono to dospívání není tak špatné. Jistě, občas jsou s ním problémy, kterým bych ráda předešla, ale upřímně? Za ten rok, co jsem v Praze, jsem se naučila (v rámci mezí) užívat si života. Potkala jsem skvělé lidi a často mezi nimi našla přátele, na které nedám dopustit. V naší školní partě možná trochu vyčnívám kvůli vyššímu věku a romanticky založenému charakteru (holky zase razí jasné pravidlo: "No boyfriend, no problems."), ale nikomu to vrásky nedělá a sem tam díky tomu vzniknou zajímavé debaty ("Tý jo, ty si pamatuješ, jak v kině dávali druhého Shreka?!") či situace (jako třeba ta s psaníčky).
Ano, občas (vlastně docela často) jsem kvůli spolubydlícím měla dost pocuchané nervy, ale byla to dobrá zkušenost do života. Ačkoli jsem na holky byla kvůli tomu, kolik nadělaly bordelu a kraválu po celém intru, dost přísná, v hloubi duše jsem je měla ráda. A stále mám. Hodně jsme toho spolu zažily, prodiskutovaly a celkově si to i užily. Můžu říct, že na jejich každovečerní debaty a výzvědy na téma KLUCI asi jen tak nezapomenu. Dost se těším na to, až je zase uvidím, i když už budu na jiném pokoji.
Co závěrem? Před rokem bych neřekla, že to někdy prohlásím, ale mám dospívání ráda a dokonce si ho i užívám!