[Kritika] Elfmanovy výtvory

Zase jednou po roce, skončily nám Vánoce.

A tedy, moji milí přátelé, kolegové a známí,
už šestým rokem budu s vámi.

Chtěl bych říci "ale dost už o mne",
ale pro mě to tak snadné není.

Zažili jsme chvíle dobré i zlé,
radosti i strasti, kdy vzájemně
kladli jsme si pasti,
ať už chtěné či nechtěné.

O tom je však ten náš svět.
Možná utíkáme od něj, kdy tulíme se k poním pastelovým,
kde nemá moc násilí a beznaděj,
ale probudit pak musíme se, a jsme zase zpět.

Zdá se však, že jen co sundáme růžové brýle,
nasadíme jiné, černobílé.
Úsudkem svým svět rozdělíme, na ty hodné naší vůle,
a na ty zbylé, jenž údajně klacky jen pod nohy hází,
a tím, že straníme se jim, myslíme si,
jak oprostili jsme se na věky od nesnází.

Možná pravdu mají, tito lidé,
o nichž ještě psáti budu,
já zas myslím, a to mi možná zazlíváno bude,
že žít spolu naučit se musíme taky,
což nás může obohatit,
byť před sebou svými ubohými zraky,
vidíme zpočátku jen pobudu.

Avšak báseň tato nevznikla jen s ušlechtilými úmysly,
totiž novoročně blahopřát všem těm málo odvážným,
kteří si ji pročtou a nezavrhnou svými smysly.

Nýbrž z čistě prozaických důvodů.
Totiž, smyslem bytí, kromě konzumu, by dozajista mělo býti
tvořit, svět okolo nás obohatit,
ať už pro radost lidí a tvorů okolo nás
či jen pro svůj vlastní vnitřní hlas,
jenž se snažíme ukojit.

Ne každý z nás básnické má střevo,
a z jeho rukou vzkvétající nevzniká vždy umělecké dílo.
Přesto často stačí jen jedno,
a to chtít se sami zapojit.

Avšak i ten, kdo kuchyni obloukem se straní,
nemůže být umlčen,
když v restauraci cítí kuchařem se podveden,
a jehož dílo tudíž haní,
i já bych mohl kritiku svou bez ohledu na schopnosti své
do světa bez ostychu šířit,
aniž musel bych se pýřit.

Život snadný by tím jistě byl,
neb nelze strhat dílo něčí, kdo žádné zatím nestvořil.
To však nejsem já, abych něco nezkusil.
Proto ke stolu jsem sedl,
a přeneseně vzato do papíru prsty svými
zbytečné myšlenky vyrýt jsem se pokusil.

Zpočátku nevěděl, o čem psát bych měl,
avšak záhy, mistrovskými tahy,
jenž prsty svými skrze tužku jsem vedl,
vytvořil jsem něco, co možná pro svět není přínosem,
avšak vnitřní stroj jsem obohatil,
a myšlenky zlé, že kritizuji něco, co sám nesvedu, jsem zhatil,
a tak je to často se vším.
Dokážeme hodně, jen když sami chcem'.

I vy všichni, odložte výmluvy o tom
zda něco jde či nejde.
Pravda, máme své limity.
Ne každá snaha ve velkou známost vejde,
ale ať už pěkné nebo špatné, to což vzejde,
je čistě vaše dílo, jenž učiní vás nesmrtelným.
Zvláště v dnešní době, kde často na blbý dotaz
kdejaký bot vaše data najde.

Ano, dozajista, dotyčný ví, o kom je řeč je vedena.
Ještě k dalším chtěl bych však promluvit:
Ten, jehož úmysly jsou možná čisté, ale způsoby
jimiž čistí okolí své od bezvěrců, kteří jemu kazí den,
což lze jistě nějak omluvit,
sám svým bytím nepřispívá zrovna k lásce,
která by měla by být na srdce nám kladena.
Ježíš nám buď pochválen!

Teď však koukám, že do myšlenek se jen zamotávám.
A tak raději, než řádky mé začnou znít nabubřele,
seberu se a zajdu hnedle do p****e!