Bronies.cz
Scrabbleho zápisník: Slova radosti a smutku - Verze k tisku

+- Bronies.cz (https://bronies.cz)
+-- Fórum: Tvorba (https://bronies.cz/Forum-Tvorba)
+--- Fórum: Literatura (https://bronies.cz/Forum-Literatura)
+---- Fórum: Tvorba členů (literatura) (https://bronies.cz/Forum-Tvorba-clenu-literatura)
+---- Téma: Scrabbleho zápisník: Slova radosti a smutku (/Vlakno-Scrabbleho-zapisnik-Slova-radosti-a-smutku)

Stran: 1 2 3


Scrabbleho zápisník: Slova radosti a smutku - Scrabble hooves - 23.07.2014

[Obrázek: mensi.png]


Ladies & Gentlecolts

Není to zase tak dlouho, co se pro mě stal svět Equestrie novou, nevysychající nádobou inspirace mého večerního filozofování, psaní příběhů a prožívání nových zkušeností. Přesto jsem se rozhodl, podělit se o svá slova s komunitou, vyslechnout si její různobarevné názory a nechat ji rozhodnout o osudu tohoto threadu.

Všechny vás vítám mezi listy svého šedého zápisníku, kde jsou slova jen dlouhá cesta za obzor.


Přeji příjemné čtení a budu velmi vděčný za jakoukoliv odezvu Ajsmug


Online čítárna


Nositelé světla
I. Jarní slavnosti
II. Křídla a hvězdy
III. Čas Canterlotu
IV. Pátý alicorn
V. Neodlučitelné

Celé dílo

Příběh je alternativním rozvinutím událostí, které následovaly
krátce před začátkem čtvrté sezóny seriálu MLP FiM

-------------------------------
Povídky podle náhodného zadání

Malé velké dobrodružství
Control-alt-dělejte
Sklenka hořkosti

-------------------------------


Další tvorba:

Večerní rozjímání [filozofie a ostatní]

Breeze Leaf: osud
Povídka o malé klisně, hledající své odpovědi v náruči lesa.

Duha a jablko [úsměvné/lehká erotika/15+]
Lehce nadsazená povídka


Jitro nad Ponyville
Dvoubarevných scenérií ospalých nocí dnes již snad nikdo v celé Equestrii nedokázal docenit natolik, aby si místo zkoumání tmavých štítů vysokých hor nemohl dopřát pořádné dávky klidného spánku. Tmavé roucho princezny Luny ještě stále objímalo nekonečnou oblohu. Moře protkané jiskřivými stuhami hvězd střežilo po celou noc sny tisíce malých poníků i klisniček, těšící se jejich nočním dobrodružstvím.

Uprostřed vrásčité krajiny ukázalo několik měsíčních paprsků na docela malé městečko, zahalené v kvetoucím jabloňovém sadu. Ponyvill se odevzdal náruči noci. Krom pár světélek na kraji vysoké budovy ve středu města o sobě nedal nikdo princezně vědět. Ospalou atmosféru čas od času protrhl stříbrný záchvěv měsíce, odražený od hladiny klidného rybníka, a občasné zaševelení mohutných korun vysokých stromů. Nikdo by nehádal, jaký rozruch zde ještě před několika hodinami panoval. Vchody obchodů zůstaly zavřené, cesty a domovy tiché. Vozíky s ovocem stále odpočívaly na pláních pod jabloněmi, kde klid rušil pouze proud protékajícího potoka. Chladný vánek neustával česat listí řadám stromů v okolí jindy pestrobarevného parku, který dnes odrážel jen jediný odstín tmavě modré. Princezna Luna musela být na svoji práci velice pyšná.

I přes veškerou její dosavadní snahu si byla princezna moc dobře vědoma, jak je důležité udržovat koloběh světa v rovnováze, takže když přišla její noční stráž ke konci, ponechala další práci své starší sestře. Jen ještě naposledy stihla prozářit noční oblohu, než hvězdné moře konečně sestoupilo z jejího dosahu a umožnilo Luně zase jednou stáhnout měsíc daleko za obzor. Ani Celestie nemeškala s královskými povinnostmi. Vysoké věže Canterlotu odhalily jiskřivou hřívu mocné klisny, která již nějakou chvíli vyhlížela svoji unavenou sestru. (...)

V několika dalších okamžicích zažila krajina Equestrie zázrak jitra: paprsky stoupajícího slunce obtáhly siluety hor i stromů, pronikly do hlubokých lesů, nor i domů, rozzářily veškerá údolí a odrazily se od lesklých hladin potoků i říček zpět k nyní již k jasně modré obloze. Někde od stáje Ponyvillské farmy se po celém městě proneslo kohoutí zakokrhání. Okna nespočtů domů byla trhavě otevřena, když probuzení poníci zjišťovali, co si pro ně princezna Celestie přichystala. Započal příběh dalšího jarního dne.

-------------------------------

Havraní listy [deprese/anxiety/creepy]

Epilog

Večera dlouho a noci nekonečno. Za horou zapomenutou a krajem šedivým. Poslední paprsky záchvěvu slunce ještě namáhaly své slabé hroty. Ukazovaly na padlé ruiny starého zámku, kde sláva a štěstí už dávno změnily svou tvář na popel a strach. Kde zůstala moc viset na křehkém vlásku osudu. A křik temnoty zítřka objímala jen strast.

Krajina bez vody, pole bez plodů a nebe plné mračen. Jen zapovězené zahrady Canterlotu zůstaly nedotčeny. Poslední stromy uprostřed pustiny bez větru. Poslední naděje, blednoucí ve stínu nejmocnějších. Šedivé listy začaly trhat korunou. Byl podzim. Už poslední.

Něco však přeci jen mezi zdmi zámku přetrvalo. Z posledních alicornů, bílá klisna, bez své sestry, ležela uprostřed země šedého moře prokleté země. Těžce oddechovala. Cítila temnotu. Byla sama, téměř sama.

Bránu zahrad bez hrotů vyrazila čirá energie, černější než noc a ničivá jako ryzí oheň. Celestie nemohla přijmout, co bylo palčivou skutečností. Povstala. Zlomená křídla nedokázala složit, bolelo to, tak strašně to bolelo. Předstoupila však před svůj osud, uviděla radost, pocítila mihotavé vzpomínky minulosti a krásy. Srdce bušilo a hlava se třásla. Zajíknutí, bez dechu, bez pocitu, skryla všechny emoce. Musela se jich zbavit, nedokázala by to, ne takhle, ne dnes. Rozzářila dlouhý roh oslnivým paprskem, protrhnula mračna nad zříceninou a hnala se proti mřížím. Chtěla to ukončit. Musela. Nedýchala.

Srazila se s tou známou tváří. Dopadly obě za bránu, tvrdě a bezmezně, ničila je vlastní síla. Jen jedna z nich však mohla znovu vstát z popraskaných rytin země. Došla až ke své soupeřce, ležela tam, v tichosti, nemohla otočit hlavu. Celestie se zadívala do těch purpurových očí. Plakala, tak moc všeho litovala. Usmála se však, když na ni fialová klisna nakonec pohlédla. Neviděla už temnotu, nechtěla ji vidět. V obrazech míjela malou kobylku bez nenávisti. Vždy věrná svým knihám a její, dříve jediné učitelce.

Podhlédla Celestie znovu k zemi. Zajíkala se, slzy jí stékaly po tváři. Naposledy pak naklonila zářící roh nad fialovou hruď temného alicorna. Sténala. Nebylo cesty zpět.

Zavřela oči, představila si úsměv na tváři své milované studentky. Vykřikla. Zaklonila hlavu a prudce vyrazila dopředu. Obloha bez mračen plakala s ní, když probodla střed toho rozervaného srdce. Srdce své jediné naděje a zároveň poslední zkázy. Srdce maličké klisny, která se obrátila proti všemu, v co jen kdy věřila. Srdce princezny Twilight Sparkle…

Slib
Modrá a šedivá místa vždy skrývají
tajemné sliby a přání svých dušiček,
kde řeka se dotýká vrcholu obzoru
a skály střeží slib milenců klisniček.

Proudy a přehrady, krajina bez vady,
rozkvetlé jabloně, modravý třpyt,
zasněné příběhy, tajemství zahrady,
jeden však u řeky nenašel klid.

Pomalé soukání a s hlavou složenou,
přivítal hřebec tu krajinu prozřenou,
na lukách, u řeky, na stráních bez vděky,
procházel raději, kde viděl dřív naději.

Proudy a přehrady, krajina bez vady,
došel až potoku, vedoucí pod luku,
kde dříve objímal, nejdražší z klenotů,
viděl v tom odraze, jen žalu temnotu.

Viděl v tom odraze maličké poníky,
co si tam od mala hráli na poutníky,
viděl tam klisnu, jíž život chtěl věnovat,
viděl ji usmívat, viděl ji bědovat.

Proudy a přehrady, krajina bez vady,
ten kousek štěstí, co osud jim vzal,
když v odraze třpytivém svou milou zval,
té, které u řeky slib milence dal.

Proud řeky, osudu, sebral jim čas,
těm kterým naslouchal tok řeky hlas,
hrdličkám rozmilým, zastavil na chvíli,
jen ještě naposled, aby se spatřili.

Proudy a přehrady, krajina bez vady,
objímal obrazy, ty snové odrazy,
své klisny zesnulé, co nenašla klid,
té, jíž tam nemohl složit svůj slib.

Na konci trápení, ponořil v blouznění,
ponořil hlavu svou pod hladinu ledovou
hlavu svou ztrápenou, skryl hory žal,
když své klisně nebohé smrtelný slib dal.

Chrám [ ostřejší ]
Za polem, kam padlí chodí spát,
za dvorem, kde mrtví měli stát,
tyčil se nad ránem, šedivý chrám,
s jedinou lípou, však chtěl tam stát sám.
A ve stěnách vysokých, temno a splín,
vrhal tam nad ránem svůj rudý stín.

Neradno poníkům, neradno vyčkávat,
v těch ránech krvavých, mezi zdmi sečkávat,
života radost měj, u brány zůstávej,
překroč však hranici, té brány stojící
a oblohu bez mraků roztrhne hrom,
než tvému zoufání odzvoní zvon.

Nad ránem krvavým, zoufalý pláč,
maličký hřebeček, klusání, fáč,
hlavička raněná, bolest a trápení,
dohnaly sirotka, bez známky souznění.

Domova pohledat, hřebečka milého,
co přišel o všechno, za rána bílého,
nevěděl o kletbě, nevěděl o moci,
ubohý drobeček, hledal jen pomoci.

Před branou prokletou, pozvedl líce,
když za mříží železnou spatřil žár svíce,
za rána chladného své kopýtko vnořil,
hledal jen maličký, kde hlavu by složil.

První krok za branou osudem vybranou,
znehybněl hřebeček, co spatřil svůj hrobeček,
jak ležel tam na dvoře, se jménem nahoře.

Za křiku bolestném, ve spárech šílenství,
probodly hřebečka ostnaté spony,
když na chrámu šedivém zazněly zvony.

První zvon, nejmenší, rozpředl všemi,
když malého poníka, dotáhly k zemi.

Druhý zvon, stříbrný, rozechvěl hranu,
když malému poníku řezaly stranu.

Třetí zvon, zdobený, burácel oblohu,
když malého poníka házely do hrobu.

A poslední, pohřební, tónem píseň pěl,
když malému poníkovi umíráček zněl.

Hrana

Tmavá obloha pohltila vrchol modravé střechy opuštěné věže. Vše se topilo v černé depresi jeho vlastních myšlenek, které sám již nedokázal ovládat. Shlížel dolů. Vstříc osudu, vstříc nenávisti. Zahalen tíhou temnoty vnitřního nevyrovnání se nakláněl nad okrajem hlubokého pádu. Proudy slz, stékající po jeho zjizvené tváři, nechal bez vysvětlení omývat chladné dláždění osamocených stínů špinavé ulice. Sledoval je dopadat. Plakal.

Bolestí vykřikl, když obličej ponechal němý. Němý jako osud, co se snaží tahat za naše nitě.
Hlava mu hořela, když hříva zůstala černou. Černou jak noc, která nad ním držela opratě.

Zasípal, však nedýchal dál.

Srdce mu puklo, ale stále cítil jeho tlukot. Tlukot tak rychlý, že nestačil naslouchat.
A myšlenky ztracené už neprosil o milost, jen tiše vykročil. Míjel svůj okraj. Poznal.

Zasípal, však nedýchal dál.

Poselství
Na kopci vysokém spaly dva stromy,
rozlehlé planiny, bez lesů, domy,
poslední z posledních stály tam spolu,
stály tam na vrchu, shlížely dolů.

Větvemi spletení, nalezly souznění,
zoufaly, čekaly, až budou spaseni,
až budou spaseni před světem zbytí
před světem šednoucím, před světem lidí.

Nemají ve zvyku, nemají stání,
tvorové podivní s potřebou mání,
přivlastnit, vyvraždit i poslední z druhu,
potřebu pokosit kmen pro část dluhu.

Stály tam poslední, shlížely dolů,
a s kůrou blednoucí spatřily spolu,
jak tvorové bez citu, bez lásky, něhy
počali rozrývat kořen i břehy.

S náplní plačící, nadějí končící,
pustil strom druhého, dopadl, mřel,
nad světem bez listí, kde lidé nečistí,
zničili šanci svou, šanci svou jedinou,
zachránit sebe a zachránit sen.

Sen že tu bude zas zelená Zem…

Sestřička
Stín a chlad, zima a hlad,
ta černá slova, co nářku jdou po boku,
jak padlý pegas, co přišel o svá křídla
a strach zase započal temnou hru úskoků.

Neboj se dítě, stůj při nás volaly,
chtěly jí ukázat, prosily, říkaly,
zastaň se maličká, zastaň se bratříčka,
marně však hledala malého poníčka.

Před koncem cesty, poslední klekání,
upředly sudičky morbidní osud,
za křiku havranů, na poli zoufání,
kde klisna bratříčka nenašla dosud.

Standarta pravdy, na poli zoufání,
vyslyšel bratříček, vyslyšel volání,
myslel si ve spěchu, myslel, že shledá,
jenže když na konci spatřil, co hledá,
ležela sestřička, ležela na zemi,
křidélka zlomená a ústa bledá.



RE: Scrabble hooves píše - Keranis - 24.07.2014

Povahu postav se ti podařilo vychytit skvěle (obzvlášť ztřeštěnou Pinkie Rainbowlaugh). Good job, určitě nepřestávej Ajsmug Zatím jsem přečetl jenom jednu kapitolu, takže děj ti asi okomentuju až později, jelikož mám za sebou v podstatě jenom úvod Pinkiesmile


RE: Scrabble hooves píše - Scrabble hooves - 24.07.2014

Děkuji za milá slova,
určitě dej vědět až to tedy dočteš Twilightsmile

Na další, rozsáhlejší dílo zatím nemám čas, ale budu se snažit pravidelně přidávat alespoň drabble nebo menší příběhy toho, co mě zrovna napadne. Třeba se toho někdo chytí Pinkiehappy


RE: Scrabble hooves píše - Cwossie - 25.07.2014

Ze zvědavosti jsem nakoukla na básničku a rázem jsem se vrátila do školních let, kdy jsem si se sadistickou potěchou listovala v Kytici.
Slušela by jí učesanější forma, takhle, kdy skoro každá sloka má různý počet slabik na verš, to docela pokulhává... Kdyby první a třetí sloka měly stejně dlouhé verše, odříkávalo by se to daleko líp, ale ta atmosféra se mi líbí a chci toho víc! Chci pony Kytici! Pinkiesmile


RE: Scrabble hooves píše - Scrabble hooves - 25.07.2014

Hehe jsem rád za tvoji kritiku.

Každopádně se na to podívám, uvidíme co se s tím dá ještě dělat a neboj, plánuju toho víc.

(Erbena mám rád, trochu se jím inspiruju. V jeden čas sem uměl kytici nazpaměť Pinkiesmile )


RE: Scrabble hooves píše - DarknessAngel - 25.07.2014

Básnička sa mi veľmi páčila Pinkiehappy (Ale bola moc smutná ;( ). A ako vidím tvoje CMko už máš Rainbowlaugh.


RE: Scrabble hooves píše - Kovu11 - 25.07.2014

Mám rád takéto smutné až depresívne básničky alebo príbehy. Možno som úchyl na takéto veci lebo aj v živote považujem smútok za emóciu pomocou ktorej sa človek psychicky vyvíja a ktorú potrebuje.


RE: Scrabble hooves píše - Music pie - 25.07.2014

Báseň sa mi páčila veľmi,Pinkiesmile a taktiež ostatné veci sú veľmi dobré napísané, rozhodne pokračuj v písaní...


RE: Scrabble hooves píše - DarknessAngel - 25.07.2014

Kovu : Ty niesi úchyl na takéto veci Rainbowlaugh. Máš pravdu. Ja vďaka smútku (A iných depresívnych emócií) som dospel rýchlejšie ako som mal. (Ja viem tí čo ma videli na stretkách alebo videli moje písanie si asi pomysleli že mám 12 alebo okolo 12 Twilightblush Twilightoops )


RE: Scrabble hooves píše - Scrabble hooves - 26.07.2014

Nic není lepší motivace než kladné ohlasy, třeba si tu jednou vypěstuji hezký tmavý koutek pro všechny zastánce černé poezie Rainbowlaugh

Zatím přibyl jen Chrám
uvidíme jakým směrem povede Rwakova challenge, pak budeme pokračovat Twilightsmile