"Táta mě to naučil na Havaji!"
Neopouštěl mě silný pocit déjà vu. Tu větu jsem za poslední rok, co byl u nás, slyšela už několikrát. Věděla jsem, že Conanova rodina trvale žije v USA, ale až doteď jsem si neuvědomila, že zrovna tuto větu, jindy postradatelnou, jsem již mnohokrát slyšela z úst jiného chlapce.
Šiniči...
"Conane?"
"Ano, sestřičko Ran?" Tolik podobnosti...
"Je tvůj táta... Šiniči?"
"Co to plácáš, sestřičko?" podíval se na mě Conan svým už známě nevinným pohledem. "Bráška Šiniči nemůže být můj táta. Na to je moc mladý."
Pravda.
Ale co o tom sakra může vědět sedmileté dítě?

Robert Drozd byl zabrán do práce, když ho vyrušily kroky.
„Tatínku, představ si, číslo 271 stvořil emoce!“
„Opravdu?“ Pokud to byla pravda, znamenalo to revoluci. Počínaje řadou Sigma roboti neposlouchali rozkazy, ale plnili přání svých pánů. Byli stvořeni, aby jim dělali radost. Částečně tedy dokázali chápat lidské emoce, ale vztáhnout je na sebe?
„Opravdu. Je ti vděčný, že se o něj staráš, a je rád na světě. A chce ti i nadále sloužit, protože ti na něm záleží. Řekl, že si připadá živý.“
„Jak jsi to dokázala?“
„Jednoduchou otázkou. Kdo je tvůj táta? Zamyslel se a pak řekl: ‚Pan Robert‘.“

Zita si přetáhla hebkou deku přes nohy a lehla si na dvě spojené židle. Strašně se bála, ale pokud dokáže v pizzerii přespat, stane se oficiální členkou nejhustější party na škole. Byla by první holka, která se k nim dostane!
Slyšela už drby o tom, co se dělo a děje v téhle restauraci pro malé fracky, ale doufala, že jde jen o drby. A kdyby, skočí pod stůl, který má ubrus až na zem, a přikryje se dekou. V té tmě ji nikdo nerozpozná.
Druhý den se školou nesl drb: Zita Schmidtová přespala v pizzerii Freddyho Fazbeara - jenže strachem oněměla.

Sluneční paprsky probudily Starcloud do krásného jitra. Slastně se protáhla; nemohla se však zbavit dojmu, že něco důležitého zapomněla. Zadumaně se šourala do kuchyně, aby si připravila snídani. Dnes se rozhodla pro trávový sendvič s pampeliškou a mlékem. Otevřela lednici, avšak místo obvyklého nepořádku bylo všechno pěkně srovnáno.
Tehdy si vzpomněla. Ten tulák, co sháněl nocleh! Hledala ho po celém domě, ale našla jen znepokojivý pořádek. Už chtěla běžet na ulici, když se s ním srazila ve dveřích.
„Tady jsi!“ vyhrkla. „Kam jsi zmizel?“
S úsměvem jí předal chryzantému. „Jen jsem se chtěl zeptat… můžu dneska zase přespat u tebe?“

I’m not alone,
I’ll never be

Muž má oblečený gumový pršiplášť, přes hlavu kapuci a na nohách ošoupané bagančata. S roztřepeným plnovousem a strhanou tváří vypadá, že zažil druhou republiku. Chodí po hrázi, promlouvá k lidem, rozhazuje rukama. Kolemjdoucí se odvracejí, a někteří dokonce utíkají.

Muž přichází ke mně, a něco říká, ale já ani nesundávám sluchátka. Melancholický hlas Matta Berningera je mi mnohem příjemnější než žebrák pochtívající drobné na víno. S úsměvem zavrtím hlavou, muž mávne rukou a odchází.

Vytahuju mobil, a na displej dopadne velká kapka, kterou bezmyšlenkovitě setřu rukávem.

Stmívá se.

Into the bone,
I’ll never grieve