„Nezapomeň! 8:03 ráno! OSM! Nezapomeneš to?“
„Prosimtě, neboj! Jasně že nezapomenu.“
„Hlavně si nezapomeň nařídit budík. Nesmíš zaspat! To by pak byl strašný problém… já tě znám, určitě na to zapomeneš.“
„Ale nezapomenu, klid.“
Tak v kolik tam máš být? Zopakuj mi to.“
„V osm… tři minuty po osmé.“
„Dobře. Máš štěstí. Tak si nařiď budíka, a hlavně moc dlouho neponocuj, ať zítra vstaneš.“
„Jasně… jasně. Neměj péči. Všechno bude.“
Slunce již stálo vysoko na obloze a dotíralo na zatažené žaluzie.
Na displeji budíku svítilo číslo 9:48.
V pokoji však nikdo nebyl. Zaspání na něco důležitého dneska není pointou příběhu.

„Ano… jedna tabulka chybí, zde se zachytilo několik vláken… je tedy nepochybné, že pachatel vnikl do objektu oknem.“
Detektiv poodstoupil a zkušeným okem propátral místnost.
„Hle, zde nad krbem. Jedna soška chybí a domnívám se, že tvar jejího podstavce bude přesně odpovídat stopám na těle oběti. Máme tedy vstupní bod a vražednou zbraň. Co dalšího?“
Hluboce se předklonil a jal se propátrávat tenkou vrstvičku popela pokrývající podlahu poblíž ohniště.
„Pozoruhodné, to vrhá na případ zcela nové světlo.“ Popel rychle tmavl velkými šarlatovými krůpějemi.
„Ach ano,“ zasyčel detektiv podrážděně a připlácl si kapesník na rozbité čelo, „drobné nepříjemnosti vyšetřování vlastní vraždy.“

Naposledy objala svoji matku a odmítala ji pustit. "Mami, chci, abys věděla, že tě mám nesmírně ráda a nikdy na tebe nezapomenu."
"No tak, zlato..."
"Cesta to bude dlouhá a strastiplná, čeká mě nebezpečí a nejistá budoucnost, dost možná se vůbec nevrátím!"
"Budeš v pořádku."
"Jak to můžeš říct, když se se mnou loučíš těsně před mojí poutí, jejíž cíl leží ve spárech samotné smrti, na dlaních osudu, na čele času!"
"Secret..."
"Pozdravuj otce a bratra, vyřiď jim, že je miluji a ať si nechají moje věci na památku."
"Secret, ten zubař ti nic vrtat nebude. Jdeš jen na kontrolu."