Všichni m říkají, že jsem blázen. Já si myslím, že mám prostě štěstí. Mé přátele mohu vidět jen já.
Přišli před půl rokem, krátce po autonehodě, kdy odešli tatínek s maminkou.
Brečela jsem v pokoji u tety, když se na okně objevila drobná stvoření. Byly to víly.
Teta mi nevěřila a když jsem trvala na svém uhodila mě. Dělávala to často.
Stejně často chodili mí přátelé. Víly, skřítci a mnozí další.
Následovali mě všude, a vždy si se mnou chtěli povídat nebo hrát.
Teta mě jednoho dne odvezla na místo s bílými stěnami.
Tady s nimi můžu být už napořád.

"Nuuuuuudaaaaaaa..." zaúpěl Mikey už potřetí během poslední minuty. Všem už leze na nervy, ale nikdo s tím nic nedělá, a to proto, že znuděný Michelangelo rozhodně není nejhorší Michelangelo.
Leonardo, se první pokusil brášku zabavit. Ale meditace Mikeyho nebavila.
Donatello ho požádal o pomoc, ale skončilo to explozí v laboratoři a spáleninami na krunýřích.
Raphael chtěl Michelangela praštit, ale to mu nikdo nedovolil.

"Já se tak NUDÍM, že mě to dožene K ŠÍLENSTVÍ!" zahučel znovu.
Tu vešel mistr Tříska. "Vždycky můžeš jít trénovat, Michelangelo.
Jeho student se zatvářil, jako by snědl citrón, a dál radši šílel nudou v blažené tichosti.

Dvacet vonných svící v kruhu ozařovaly klisnu stojící v jejím středu.
Byla médium. Dokázala rozmlouvat s s těmi, jejichž životy byly skončeny.
Zavřela oči a soustředila se na vnitřní zrak. Všude okolo ní poletovali plaménky různých velikostí. Záleželo na to, v jakém věku poník odešel. Miniaturní plaménky měla hříbata, plně rozžehnuté náležely těm v požehnaném věku.
Ona mezi nimi musela najít pouze jeden. Věděla, že mezi nimi bude, nepřipouštěla si, že by byl pryč.
Plamínek který hledala nebyl příliš silný, ale velice jasný. Dušička tohoto maličkého opustila tělo teprve nedávno.
Okolo plamínku se zformovala silueta hřebečka. Tvářil se smutně.
Maminko?

Dveře vedoucí do malého pokoje se pozvolna otevřely a dovnitř do vklouzla malá klisnička. Světlo, které se linulo zvenčí začalo ozařovat fotky a trofeje. Fotografie zaznamenávaly momenty s všemožných leteckých show. Na každém z nich byla mladá dvojice.
“Summer Breeze? Kdepak jsi?” ozvalo se z chodby.
“Tady, mami!” zavolala Summer.
Do pokoje vešla modrá klisna s duhovou hřívou. Při pohledu na všechny fotky z jejích vystoupení se hrdě usmívala.
“Kdy se vrátí táta?”
“Brzy bude doma. Wonderboltské turné už za týden končí.”
Rainbow od Wonderboltů odstoupila, když zjistila, že čeká se Soarinem Summer. Ničeho nelitovala. Však si svých dnů slávy užila.

“Takže, co kdyby jste začal se svým životopisem, pane Discorde. A prosím vás, snažte se nepřibarvovat detaily jako paní Chrysalis přes vámi.”
“No téměř celý svůj život mám za sebou úspěšné páchání chaosu a dvakrát se mi téměř podařilo ovládnout Equestrii.”
“Téměř?”
“Ano. V prvním případě jsem byl poražen, v tom druhém mě porazil kolega.”
“A jakou práci by jste si tak přestavoval, pane Discorde.”
“Víte i přes fakt, že mám být ‘reformován’, ve svém životě stále vyhledávám chaos. Bylo by něco takového možné?”
“Jestli vyhledáváte každodenní chaos, mohu vám nabídnout post jakožto učitel či úředník. Volba je na vás.”