Lyrika (chceš-li: poezie) se dělí v zasádě na tři podžánry. Dá se dělit podle formy na např. sonet, elegii, píseň, ódu, hymnu, baladu, romanci, epigram nebo aforizmus. Dá se dělit podle funkce na apelativní, dogmatickou, satirickou, naučnou, urážlivou, atd. Dá se dělit taktéž podle obsahu na filozofickou, reflexivní, erotickou, romantickou, válečnou, přírodní, atd. Hranice mezi jednotlivýma podžánrama jsou velmi nejasné a rozmazané, že jo. Samozřejmě, že dané dílko nemusí být čistě lyrické. Mohou být epické balady, které mohou odvyprávět tisícistránkový román na pár desítkách stránek verše. Mohou existovat taktéž tisícistránkové romány, které občas využijí nějaký prvek lyriky. A myslím, že ve světové literatuře existujou i veršované dramata. Ale tyto mišungy sou komplikované a kvůli potřebám tohoto „úvodu“ do LT se o nich nebudu zmiňovat.

    Základním kamenem veškeré lyriky je verš. Dle klasické definice je verš organizační jednotkou vázané řeči. Od prózy se pak poezie liší tím, že je díky verši členěna na určité fáze a pauzy mluvení, které sou organizovány do rytmických stop. Zní to složitěji, než to ve skutečnosti je. Moderní formy poezie pracují velmi volně s touto definicí, ale i ty sou pořád poezií. Např. na první pohled by báseň „schtzngrmm“ od Ernsta Jandla nevypadala zrovna moc lyricky, ale když si ju člověk přečte, tak zjistí, že to báseň opravdu je (zde pro ukázku její začátek, zbytek si doposlechněte na výše odkazovaném videu):

schtzngrmm
schtzngrmm
t-t-t-t
t-t-t-t
grrrmmmmm

Stopa
    Verše se děli do tzv. stop. Stopa je metrická jednotka, která slouží k vytvoření jakéhosi rytmu básně. Jinýma slovama, stopa je to, co člověk intuitivně vnímá při čtení lyriky. Taková stopa se pak skládá z těžkých a lehkých slabik. V češtině/slovenštině znamená většinu času těžká slabika slabika přízvučná a lehká pak nepřízvučná, protože oba dva jazyky staví na přízvuku jednotlivých slabik. Narozdíl třeba od klasické řečtiny/latiny, které pracovaly na jiném základě (tzv. móry místo slabik), měly přízvuk provázaný s délkou a tímpádem byla latinská/řecká poezie časoměrná. V CZ/SK jazycích se dá taktéž pracovat i s časoměrnou definicí stopy: těžká slabika=dlouhá a lehká=krátká. Např. Kollárova „Slávy dcéra“ a její předzpěv je klasickou ukázkou časoměrného verše. Avšak časomíra je v CZ/SK těžší pro stvoření, proto zde budu pracovat s přízvučností pro lepší názornost. Taktéž, musíme si pamatovat, že stopa je čistě rytmická jednotka. Neexistuje žádná relace mezi stopou a slovem/frází, avšak jejich vzájemné proplétání ukazuje na zručnost daného básníka či básnířky.

    Stop existuje široká řada. Avšak, vzhledem k tomu, jak čeština a stejně tak i slovenština pracuje (99 % času mají oba jazyky přízvuk na první slabice), máme v nabídce jen limitované množství stop. Z těch dvouslabičných to je spondej, jamb a trochej (nevyužíván pak pyrhus). Z těch třislabičných pak daktyl a amfibrach (nevyužívané, příp. nerealizovatelné stopy: tribrach, anapést, bakcheus, kretikus a molossus). Čtyřslabičné stopy sou pak většinou kombinacema dvouslabičných stop. Pětislabičné stopy snad ani neexistujou. Nebo možná jo, avšak toho si nejsu vědom.

   Spondej je stopou o dvou těžkých slabikách, tedy: BUM-BUM. V češtině je tato stopa velmi vzácná, protože málokdy se stane, že se dvě přízvučné slabiky setkají hned vedle sebe. Avšak není nerealistická.

   Jamb je stopou o jedné lehké a jedné těžké slabice, tedy: ta-BUM. V češtině relativně hojná stopa, jelikož existuje spousta jednoslabičných příklonků a slov jako ty, proč, ať, kde, být, atd, které samy o sobě nemají žádný přízvuk a tímpádem přízvuk padá na první slabiku dalšího slova/fráze, pokud je daný výraz na začátku verše, jinak takové slova většinou tvoří rytmický celek s předchozím slovem. Máchův Máj je klasickým příkladem jambu: „Byl pozdní večer – první máj. V germánských jazycích (tedy mj. i angličtině a němčině) je jamb nejčastější dvouslabičnou stopou.

    Trochej je stopou o jedné těžké a jedné lehké stopě, tedy BUM-ta, prakticky je to opak jambu. V češtině stopa hojnější nežli jamb, příkladů se dá nalézt plno. Např. z mé vlastní básně „Nářek osamělé duše“: stékají mi z očí slzy / břitva malovaná krví

    Daktyl je stopou o jedné těžké slabice následované dvěma lehkýma, tedy. BUM-ta-ta. V češtině je to stopa velmi častá a taktéž se kombinuje do tzv. daktylotrochejské stopy, ale o té později. Příklad básně J. H. Krchovského „Bylo to nedávno“: Bylo to nedávno, teprve před pár dny / seděla opodál v příšeří vinárny.

    Amfibrach je stopou o jedné lehké slabice následované jednou těžkou a vzápětí jednou lehkou slabikou, tedy ta-BUM-ta. V češtině to je stopa méně hojná než daktyl, a tímpádem se amfibrach realizuje jako daktyl s předrážkou. Příklad amfibrachu lze nalézt v mojí básni "Ty, Twilight": tys byla mi zcela vším / a nyní? jsem pouhý stín.

    Daktylotrochej, jak už název napovídá, je kombinací daktylu a trocheje v jednu stopu. Je vuršt, jestli stopa začíná daktylem a pak trochejem, nebo naopak.

   Většina rytmizovaných básní má jedno určité metrum, tedy určitý rytmický vzor. Mluvíme pak o jambickém, trochejském, daktylském, atd, metrumu.. Pokud báseň používá celou dobu čistý trochej, avšak v jednom verši přepne na jamb, tak to vyrušuje čtenáře z onoho nastaveného rytmu a automaticky poutá pozornost na daný verš. Příklad (zcela vymyšlený&hloupý, ale snad názorný):

kde jsou doby dávné (trochej)

lidi to k nim táhne (trochej)

ptám se, pročpak, lidé, pročpak (trochej)

já chcu být chrabrý voják (jamb)

    Většinou je však vybočení z rytmu autorova chyba, nežli záměr, zvláště u začínajících básníků. Ještě dodám, že časté vybočování z rytmu pak působí chaoticky a skoro až nerytmicky. Tohoto faktu sem například intuitivně využil ve své básni „Niterný chaos“, kde časté vybočování z rytmu podtrhuje chaotičnost celého díla, zde pro ukázku první sloka:

nůž běhá krvácejícím masem (pět jambů)

bolest mě trýzní do morku kostí (dva daktylotrocheje)

vypíjím víno a dívám se (tři daktyly)

jak se mne zachvíli život pustí (dva daktyly a dva trocheje)

    Ještě dodám, že dvou a čtyřslabičné slova se hodí do jambů/trochejů, tříslabičná pak do trochejů. Pěti a sedmislabičné slova sou rytmickým zlem a záleží jen na kontextu, do jakého metra se hodí. Šestislabičné slova pak můžou být buď tři trocheje nebo dva daktyly. Osmi a víceslabičné slova už chcou tzv. „koule“, přičemž platí, že se pracuje lépe se slovy s počtem slabik, které sou násobky buď 2, anebo 3. Jednoslabičné slova sou pak docela ambivalentní, jedno to samé slovo može, ale nemusí mět přízvuk. Pokud začíná první verš básně jednoslabičnýma slovama, nechává to ve čtenáři nejistotu, jelikož neví, jaké metrum bude použito.

    Jak tedy přijít na to, jestli je daná báseň v jambu nebo daktylu? Něco sem už naznačil v předešlých odstavcíćh. Jelikož se vše odvíjí od přízvuku, tak se musíme zaměřit na to, která slabika má přízvuk a vyslovuje se tudíž s větším důrazem. V češtině (nevím, jak ve slovenštině, ale tam to bude v zásadě podobné) padá přízvuk většinu času na první slabiku. To platí pro dvou a víceslabičná slova. Složeniny typu každodenní mají vedlejší přízvuk na druhém kmeni, v našem případě každodenní. Víceslabičné slova mají většinou (ale ne vždy!) vedlejší přízvuk na každé liché slabice výrazu. Speciálním případem sou jednoslabičné slova. Většina z nich má přízvuk, ale pokud se jedná o jednoslabičné výrazy typu osobní zájmena v dativu+akuzativu (krátké tvary jako mi, mě, jí, ho, atd), tvary slovesa být v přítomném času a kondicionále (bych, bys, jsem, jsi, atd), reflexivní zájmeno „se“ a částice -li, tak to sou tzv. příklonky a tvoří rytmický celek s předešlým výrazem. Příklonek se pozná mimojiné i podle toho, že nemože stát na začátku věty resp. zní tam velmi divně: ???Ti???? napsal jsem dopis. ???Jsem??? napsal ti dopis. Existují též tzv. předklonky, které tvoří rytmický celek s následujícím výrazem. Jedná se většinou o spojky, předložky a některé částice. K předložkám ještě, pokud se předložky vyskytují společně s podstatným jménem, např. na stole, ve vlaku, do letadla, atd. Platí pravidlo, že v takovém výraze předložka má přízvuk, pokud ju nenásleduje slovo o čtyřech slabikách (např. na kolonádě) a víc, avšak díky jazykovému vývoji je to v dnešním mluveném jazyce s jeho dodržováním velmi laxní. Jeden mluvčí vyslovuje na stole, ve vlaku, do letadla, ale druhý už pak vyslovuje na stole, ve vlaku, do letadla.

    Asi každý ví, že rým je zvuková shoda. Ale tato shoda nemusí být jen na konci verše, može být jak na začátku, tak i uvnitř. Pro vznik uspokojivého/libozvučného rýmu je třeba v poslední a předposlední slabice dodržet stejné samohlásky (tzv. asonance) a zhruba podobné souhlásky (tzv. konsonance). Rým typu dveře-žene není uspokojivým rýmem, i když se všude vyskytuje samohláska „e“. Rým typu náma-nemá není uspokojivám rýmem, i když má stejné souhlásky. Ale zato rým typu dávné-táhne už je uspokojivým rýmem, protože se shodují jak souhlásky, tak samohlásky. Délka samohlásek nehraje v rýmu roli, dlouhé vokály mají zvukově stejnou kvalitu, jako vokály krátké. Zvuková shoda více, než jen posledních dvou slabik, pak bývá příjemná, ale není nutná.

    V závislosti na tom, jak moc se rýmy shodují, se rýmy dělí do několika kategorií: úplný, dostačující, neúplný a useknutý. Pokud se shoduje souhláska/skupina souhlásek před první souzvučnou slabikou bohatí-hatí. Pokud se tato souhláska lehce odlišuje, pak se jedná o rým dostačující, např. chudý-rudý. Neúplný rým má pak velmi přibližnou podobnost souhlásek, např. strmý-plný. Useknutý rým je v zásadě rým úplný, kde je poslední slabika prvního slova otevřená (tedy končí na samohlásku) a poslední slabika slova druhého uzavřená (končí na souhlásku), např. v huti-nutit.

    Avšak jenom zvuková podobnost rýmů nezaručuje jejich krásu a funkčnost, pokud nejsou rýmující se slova dostatečně gramaticky, resp. významově vzdálené. Nejjednoduším vodítkem je zde jiný slovní druh, např. sněd-hned, jménem-ženem, atd. Popřípadně u stejných druhů je pak jiná gramatická kategorie (např. rod, pád, číslo, osoba, atd), např. kostí-hosti (7. pád j. č. vs. 1. pád mn. č). U slov utvořených na stejném gramatickém základě se ještě efektivní rým vytvořit dá, ale tyto slova musí mluvčí vnímat jako odlišné, např. tripovat-vyplovat (slengový výraz pro „zažít psychedelickou zkušenost“ vs. skoro až archaizmus pro „vyplavat“). Pokud se takto rým nedá odlišit, mluví se o tzv. gramaťáku, tedy rým typu jedli-vedli, seděla-věděla, atd. Tyto rýmy nejsou většinou moc efektivní. Zvláště dospívající/začínající autoři s nimi mají problém. Používají taktéž mnohokrát ohrané a klišovité rýmy jako nebe-tebe, sluníčko-maličko, atd. Takových je lépe se vyvarovat, pokud autor nemá určitý záměr pracovat s různýma klišé.

    Používá se pro lepší sestavení básně. Tento výčet není kompletní, tohoto vercajku existuje velká spousta.

    „Malovat zvukem“ se dá aji jinak. Povídá se, že samohlásky „i“, „e“ a dvojhlásky působí vesele a samohlásky „a“, „o“ a „u“ působí smutně. Ale to má spíš co do činění s psychologií, nežli s LT.
    Různé druhy metafor: metafora je prakticky slovní obraz. Metafor je spousta a jejich kvalita závisí od kreativity autora/autorky. Jeden a ten samý obraz se dá popsat několika metaforama. Např. pro noc se dá vymyslet „čas snů“, „bezsluneční nicota“ nebo i „vláda princzeny Luny“. Každý jazyk, včetně češtiny, se hemží metaforama. Např. „zub času“, „sněhová přikrývka“, „hlava rodiny“ nebo „kapka štěstí“, to sou všecko běžně uživané metafory. Mezi druhy metafor se řadí metonymie, u níž se, narozdíl od metafory, základá na vnitřních souvislostech, nežli vnější podobnosti. Synekdocha je pak figura, kdy je název celku použit pro jeho část (a naopak, část pro označení celku). Např. věta „Otevřete, tady policie!“ je synekdochou, protože na dveře neklepe celý policajtský sbor, ale jen jeden či dva policajti, kteří sou jen zástupci policie.
    Slovní hříčka, jak jíž název napovídá, je hříčka se slovy. Nedávno sme se Hanesgazem bavili na Steamu a on mimoděk vymyslel slovní hříčku „klopýtko“, tedy spojení slov „clop“ (nebo počeštěně klop) a kopýtko. Je to prakticky svým způsobem taktéž neologizmus, tedy nové slovo.

    Pak je v poezii spousta figur, ať už logických, nebo myšlenkových. Može se jednat o oxymoron, tedy o logický rozpor, např. „suchá voda“ nebo „mořská poušť“. Hyperbola (neboli nadsázka), např. „stará babička“ nebo „mokrá voda“. Eufemizmus je pak „zjemnění“, např. „koncentrační tábor“ namísto „vyhlazovací tábor“.

    K dispozici je taktéž spousta řečnických figur. Anafora je opakování jednoho či více slov na začátku alespoň dvou veršů, Epifora je pak opakování slov na konci verše. Opakování slov uvnitř jednoho verše se pak nazývá epanalepse.
    Samozřejmě, báseň má (většinou) ještě nějaký formát. Ale ten si, myslím, není tak důležitý. Pokud se zrovna specificky nezaměřujete např. na sonety, které mají svůj předem určený formát, tak fakt není důležité vědět, jestli má báseň rým sdružený nebo obkročný. Toto slouží jen k mučení nevinných dětí na základních a středních školách během hodin češtiny.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
(Níže je ponechán původní příspěvek pro zachování informací, které se mohou využít v budoucí organizaci Sborníků. Není zapotřebí se čtením textu níže zabývat - Pozn. z 13.8.2017)