(06.03.2017, 17:57)Mácaman Napsal(a): Jamis - no z bronies co znam osobne, ma psychycke potize dost velka cast, rekl bych minimalne 50 procent. to podle me neni nahoda.

Tak jedna věc je, co myslíš tím "psychické potíže" - z vlastní zkušenosti nemá většina geeků/fanů ani tak psychické potíže, spíš jim chybí sociální dovednosti (to tak nějak smysl dává), takže jednání s ostatními a ve společnosti je pro ně problém (dost často prostě proto, že neměli možnost roky tuhle dovednost pilovat). A druhá věc je, že korelace neznamená kauzalitu čiže ty věci mohou být nějak provázány, ale neznamená to, že jedna je příčinou druhé.

(06.03.2017, 20:03)hviezdosz Napsal(a): Avšak osobně mám zkušenosti, že většina bronies je idealisticky zaměřených – idealističtí jedinci však mají oproti "realistickým" lidem větší sklony k jakýmkoli psychickým nemocem (tzn. včetně deprese), zvláště takoví, kteří své ideály nechcou opustit, takže u bronies se dle mého najde víc lidí s depresema. Tímto se shoduju aji se zakládajícím příspěvkem od Aidama, který vidí příčinu depresí u bronies právě v našem idealizmu. Ještě dodám, že mezi bronies je hodně citlivých duší (sám su toho krásným příkladem) a když se citlivost spojí s idealizmem, tak dřív či později nutně přijde moment, kdy se brony dostane do bolestné konfrontace svých ideálních představ s nechutnou a hnusnou realitou. Někteří bronies se s realitou pak nedokážou poprat, nebo se s ní nedokážou srovnat tak dobře, jak jiní, a následná deziluze je tak mohutná, že nutně zanechá stopy v duši citlivého člověka v podobě splínů, depek, anebo aji klinické/opravdové deprese. A tato deziluze proběhla v mém případě, i když já si své stavy prožíval ještě předtím, než se ze mne vůbec stal brony.

Tady jsi v podstatě vyvrátil, že by se mohlo jednat o příčinnou souvislost obou věcí vzorek bronies (a fanovských skupin obecně, i když tady je to daleko větší extrém) je vůči společnosti ne úplně reprezentativní a při zkoumání psychických odchylek oproti reprezentativnímu vzorku běžné populace narazíš na tebou popisované jevy: idealismus (který se dneska tak nějak ve společnosti nenosí) a obecně pozitivní přístup k životu a lidem, mnoho lidí dneska neprovozuje, protože by v dnešní záplavě mediálního marastového bordelu ze všech stran, prostě vypadali divně, což nechtějí (teda... ne všichni samozřejmě), střet se realitou zažili patrně už předtím, než objevili seriál a ochota si k tělu připustit emoce, které s nimi v životě ještě moc necloumaly. No a pak spadnou poprvé do situací, kdy neví co si s tím vším počít. Normálka.

Hele... taky se řadím mezi HSP (v češtině Vysoce citliví/vnímaví lidé) a jo - citlivých lidí je tu dost a často s tím neumí zacházet. Deprese a tomu podobné stavy tak potkávají častěji a třeba je i hůř snáší. Ale nemyslím si, že to má něco společného s tím, že jsem brony - seriál mi dává hodně pozitivního, mj. i komunitu lidí, jejichž část je pro mě bezpečným přístavem v rozbouřených vodách reality, ale kdyby neexistoval, našel bych si jiný způsob, jak svoji vnímavost ventilovat - třeba ne tak hezký, třeba ne tak efektivní, ale nějaký ano.

(06.03.2017, 21:53)Baterka Napsal(a): Jako jo no, citlivý lidi jsou strašný. Ježíšmarjá.

To neříkej protože ti nejcitlivější a nejlaskavější ti taky nejsnáze zlomí vaz či podříznou krk klidně i na veřejnosti, když je budeš soustavně štvát a přijde jim to jako velmi správné a morální rozhodnutí.

Jamis - nemyslim "socialni nesikovnost" ale primo potize jako zminena deprese, uzkosti, reci o sebevrazde, demonstrativni (nastesti) pokusy o ni, velmi nizka sebeduvera, pocity opustenosti, zbytecnosti, nemilovanosti...

Jamis:

Citace:To neříkej protože ti nejcitlivější a nejlaskavější ti taky nejsnáze zlomí vaz či podříznou krk klidně i na veřejnosti, když je budeš soustavně štvát a přijde jim to jako velmi správné a morální rozhodnutí.

Můj ty bože, nesleduješ mě nějak pomocí skryté kamery,či nemám napíchnutý mobil ? Stalo se mi to jeden den zpátky !

Nabízím jiné vysvětlení. Úroveň deprese a dalších negativních stavů u dnešních středoškoláků se rovná průměrnému stavu u pacientů psychiatrů v 50. letech. Lidé celkově těmihle věcmi v poslední době trpí mnohem víc a jelikož jsou bronies hodně otevření a nevadí jim se svěřit ostatním členům komunity, máme tu potenciální důvod.

(06.03.2017, 22:53)Mácaman Napsal(a): Jamis - nemyslim "socialni nesikovnost" ale primo potize jako zminena deprese, uzkosti, reci o sebevrazde, demonstrativni (nastesti) pokusy o ni, velmi nizka sebeduvera, pocity opustenosti, zbytecnosti, nemilovanosti...  

Myslím, že to spolu úzce souvisí - přece jen dokud jsi většinou sám a s ostatníma moc neinteraguješ, tak tvoje schopnost porovnat se se se zbytkem kolektivy v těch silných i slabých stránkách je dost omezená. Pak najedou padneš do společnosti a najedou to srovnání v dovednostech, zkušenostech, zážitcích atd. máš. A jak už je naše přirozená tendence, srovnáváme se mnohem více s těmi lepšími, než s těmi horšími pro to či ono kritérium. Pro některé to může být hodně velké sousto, které prostě ze začátku nedovedou zkousnout, ale čase se to (většinou) naučí.

(06.03.2017, 23:02)Baterka Napsal(a): Můj ty bože, nesleduješ mě nějak pomocí skryté kamery,či nemám napíchnutý mobil ? Stalo se mi to jeden den zpátky !

dokud pro to nemám konkrétní důvod, tak ne stačí mi sledovat vlastní životní linku, to dává materiálu aktuálně víc než dost

(07.03.2017, 15:41)Birdyy Napsal(a): Nabízím jiné vysvětlení. Úroveň deprese a dalších negativních stavů u dnešních středoškoláků se rovná průměrnému stavu u pacientů psychiatrů v 50. letech. Lidé celkově těmihle věcmi v poslední době trpí mnohem víc a jelikož jsou bronies hodně otevření a nevadí jim se svěřit ostatním členům komunity, máme tu potenciální důvod.

I to je možnost - dřív se člověk soustředil daleko více na svoje přežití a tyhle stavy se zas tak moc neřešily, dokud se neprojevily hodně výrazně. Dneska žijem v komfortu a bezpečí, takže se začínáme zaměřovat na detaily a najedou jakoby byly úplně všechny věci kolem nás v nepořádku, což?

Taky mám smutky... :(((

No, to souvisí také s vyššími nároky a nátlaky společnosti, na jejichž splnění či odolnost vůči nim je ne každý přirozeně stavěný (to bychom měli trénovat, ale tam si každý hledá svoji cestu...). NAvíc se po nás obecně chce stihnout za život strašně věcí, doba je uspěchaná a člověk nemá čas dýchat, takže si zahlcuje hlavu stresem a jinýma blbostma...

Tak ten tlak na všechny možný kvalitativní aspekty je větší, než kdy v historii, o tom žádná - tohle fórum a diskuze o epizodách a kreativní tvorbě jsou dostatečným příkladem, jak co není absolutně dokonalý, je pro některé lidi prostě nepřijatelné. Teda ne že by to pro mnohé z nich nebyla jen póza, ale i tak. Ostatně... ve chvíli, kdy se člověk začne životem protloukat sám, tak se tyhle pohledy často mění. Ne vždy, ale často ano - holt to patrně chce v životě aspoň jednu situaci, kdy je člověk nucen se zabývat tím, co je pro něj důležité (bohužel často to bývá spojené se silným negativním zážitkem). Což imho v dnešní době pro mnoho lidí přichází mnohem později než kdy dříve (vzpomínáte např. na rituály v různých společenstvích, kdy se chlapci stávali muži?).

Na druhou stranu, dá se na to dlabat. Čímž neříkám se nezlepšovat, ale prostě nepřepínat svoje síly. Osobně to beru tak, že důležité je věci úspěšně dokončit a co se dokonalosti týče, tak se o ni snažím jen v několika málo oblastech, jinde je mi vcelku ukradená, neb o ni neusiluji. Taky podle toho, jak na to kdo reaguje, se dají docela dobře poznávat lidi okolo.

Apropo... docela mě zaujala s tímto nepřímo související věc starší věc, a sice Nejosamělejší velryba na světě - hezká ukázka toho, že

Citace:s not physically the whale,” says documentary maker Joshua Zeman. “The whale itself — honestly, if you talk to scientists, they will tell you that it’s not lonely. Other whales can probably hear it. Other whales can probably understand it. But my next question is: Why do we prescribe that emotion, and why does that emotion affect us as human beings?”

Zeman was writing a screenplay at an artists’ retreat in 2012 when he read about the whale in the galleys of a book by animal psychologist Vint Virga. While he was there, he discussed the story with some of his fellow residents; about a week after he returned home, one of them called to let him know that, “Hey, I wrote a short one-act play about that whale,” and about one week after that, a sculptor emailed to say that she had created a piece about it. Zeman, who most recently created the documentary series “The Killing Season” on A&E, found himself poring online through the multitudinous emails, letters, poems, songs and other paeans to the whale. As he did so, he saw a story in the creators and the reasons for their inspiration.

In an age where, as Zeman argues, “we eschew real interpersonal face-to-face relationships in favor of 140-character anecdotal relationships,” it is not the whale that is the lonely one. “Humans are lonely. I think that people are transferring their own loneliness onto this creature.”

Neřekl bych, že když je někdo brony, tak musí mít nutně depresi. Ono všichni mají smutky a starosti, třeba i většinu času, ale co jsem pobral z internetů, tak to je celkem normální. Třeba já jsem nikdy nebyl vyšetřován na depresi, a svoje smutky si většinou řeším vnitřně, protože nejsem zvyklý se se svými pocity moc svěřovat, ale pořád na tom nejsem tak špatně jako někteří ostatní.

Myslím, že za posledních léta jsem se změnil, a na tom má zásluhu několik věcí, jako třeba přirozený vývoj mozku, kontakt s lidmi (za to budu fandomu nadosmrti vděčný), sebevzdělávání atd., ale nevím, jestli k lepšímu. Nevím, jestli jsem dobrý člověk. Možná uvědomění si a akceptování vlastních záporů a limitů je klíčem k tomu, aby se člověk přestal cítit tak blbě.

Dneska člověka deptá spousta věcí ze všech stran, a zvláště tišší a umírnění lidé si mohou připadat pod útokem. Společnost nadržuje extrovertům, v médiích je to samý nepřirozeně svalnatý geroj, nalíčená modelka v drahých šatech, nebo dokonalá rodina, internet je plný animosity... Je těžké se od toho všeho distancovat.

Něco tématického:

Nechcu z tohoto vlákna udělat psychologickou poradnu #2, která byla nechvalně proslulá trollingem atd. Nicméně, vhodnější vlákno pro tento účel neexistuje.

Tož tedy. Už nějaké dva roky zhruba zápasím s depresema. Někteří z vás to vědí ať už přímo z mých úst, nebo nepřímo skrze mou básnickou tvorbu. Nebudu vás zatěžovat svým příběhem ani detaily ze svého života, protože jednak nechcu, a jednak to není pro účely tohoto příspěvku důležité. Ale věřte mi, prožíval jsem si, a doposud aji prožívám, emoční a psychické peklo, které nepřeju fakt nikomu. Řeknu jen, že jsem dneska vypil vodku, co mi tady zbyla z předchozích kaleb. Bylo v ní jen nějakých 10 panáků, ale to je množství víc než dostatečné pro mě. Vždycky, když jsem pil o samotě, tak jsem si dal max dvě pivka a šlus. Zřídkakdy víc, proto jsem to nepovažoval zas za takový velký problém. Teď si však střízlívý říkám, že toto už je moc. Už ty svoje stavy prostě nezvládám. Díky depresíml jsem přetal psát, přestal jsem hrát hudbu, přestal jsem se učit jazyky a vůbec. Přestal dělat věci, které mě opravu naplňujou a baví. Můj život by se momentálně dal popsat jako přežívání ze dne na den. A to ještě nemluvím, že probíhá zkouškové. Od sebevraždy mě drží jen a pouze srazy a přátelé z řad jak bronies, tak aji nebronies, kteří mě vždy dokážou alespoň trochu pozvednout. Chtěl bysem vyhledat odbornou pomoc. Jenže nevím, kde začít. Proto se obracím na vás, snad s tím někdo bude mít nějaké zkušenosti. Nebo dá aspoň cennou radu.

K jakému druhu doktora si mám zajít? Intuice mi napovídá, že bysem měl jít k psychologovi, nejlépe takovému, který umí i nějaký druh psychoterapie. Anebo snad k psychiatrovi? Jako, já mám beztak vedle deprese nějakou poruchu osobnosti. Prostě nevím. Jo a ještě, potřebuju žádanku od mojí obecné doktorky, nebo stačí zaklepat na dveře daného psychologa/psychiatra?

Mám to říct rodině, hlavně svojí matce? Trošku kontextu: moje matka je sice fajn, ale nikdy jsme nebyli nejlepší přátelé. Náš vztah bysem popsal spíše jako vztah dvou spolubydlících, kteří ač se spolu stýkají dennodenně, nevědí jeden o druhém téměř nic. Ačkoli mě většinu času podporovala v mojich šílenostech, vedle podpory se mi taky dostávalo odsuzování a spílání, zvlášť když jsem měl miniproblém typu škola nebo zameškaná schůzka u doktora. Např. když jsem jí před pár měsíci sdělil, že se nějaký ten pátek učím estonštinu, tak mi s pohrdavým hlasem řekla: "Kdyby ses raději učil do školy, než estonsky". Pamatuju se, že jsem nereagoval a po pár minutách jsem odešel vybít vztek na bicí. A takových příhod je více. A to ještě nemluvím o tom, že se mě nikdy nezeptala, jak pokračuju ve hře na bicí, či např. co momentálně čtu. Nikdy. Doma se prostě necítím komfortně. Su prostě na vážkách a myslím si, že to nebude nejlepší nápad jí to sdělovat, ale třeba mi nezaujatý pohled od někoho z vás pomůže.