Seděl na mohutném hřebci, hnědém až se jeho srst přelévala do černé. Hedvábné modré roucho splývavě spadalo k zemi a lesklo se v ranním slunci. Na čele mu zasychaly zbytky tetování, koruny stejně věčné, jako sami bohové.
Volali na něj, ti, pro něž vyhrál tuhle válku, a mnozí z nich se ho snažili dotknout. On jen pobídl nahé koňské boky a uhnul z dosahu jejich doteků. Zmateně na něj hleděli, ale mlčel a jen je s kamennou tváří pozoroval.
Cizí dotek, luxus té výsady sáhnout na vládce země zakázal pod přísným trestem.
Protože skutečný důvod uzamkl ve své třinácté komnatě.

Svět byl ještě mladý. Lidé se sotva naučili pod jejich vedením chodit a růst a zákony bohů je udržovaly poklidné a mírné.
Seděl v trávě, polední slunce nad hlavou, a po tváři ho hladil vánek. Dotýkal se stébel trav a nechával je protékat mezi prsty. Po chvíli vstal a po jeho přítomnosti nezůstalo na zemi ani stopy.
Koutkem oka zahlédl pohyb. Roztáhl ruce a na nahé paže mu usedly stovky lehoučkých křídel. Mrkala na něj modrá oka, černo-červená křídla měnila barvy a mísila se s modro-bílou a rudou.
Usmál se.
V příštím okamžiku stovky křídel vzlétly a on osaměl.
Prozatím.