Ve stínu malého domku na rozcestí se v křesle pohupoval starý muž a pokuřoval ze své fajfky. Vítr mu čechral plnovous, a když se sluníčko schovalo za mrak, spatřil na cestě dva pocestné. Jak šli kolem, slyšel jejich šeptaný rozhovor:
„…a to sme teprv tady.“
„Buď rád, teď už alespoň víme, kudy.“
„Pche, díky komu…? Ale asi můžem bejt rádi, že nás tenhle dědek neodkázal někam do bažin. Dva dny v háji!“
„Tak se na něj nezlob, nejspíš už zapomíná. V jeho věku…“
Stařík se usmál. Všichni si mysleli, že zapomíná. Nikoho ani nenapadlo, že to dělá z čiré škodolibosti.