Secret si přisedla. Trochu rozpačitě koukla na hromadu papírů na stole, její zrak se na chvíli zastavil na restartujícím se notebooku, potom se podívala na mě a na můj tablet, na kterém se vůbec nic nedělo.
“Takže, um... Sedmnácté narozeniny.”
Neodpověděla jsem. Otráveně jsem sledovala prázdný dokument.
“Jaký to byl včera pocit?”
“Meh.”
“Cítíš nějakou změnu?”
“Meh.”
“Já teda vidím určitou proměnu.”
“M-hm.”
“Eli, jsi v pohodě?”
“Je mi sedmnáct. Povídám si o tom s tebou. Jsem v pohodě?”
“Wow, klídek, jen se ptám.”
“Ty máš to štěstí, že nevyrosteš, dokud já nebudu chtít.”
“A je to štěstí? Neměnit se?”