Několik lopat nabíralo zeminu a opatrně ji sypalo do čerstvého hrobu. Při každém dopadu hlíny na víko rakve se ozvalo tupé zadunění.
Slunce, které kdysi tak hřálo na srdci i tváři, se zakrylo pod hradbou mraků.
Žena mého přítele jen stála a hleděla na hrob, kde zmizel její muž. O co horší byl pohled na dceru, která vykřikla, že se tatínek nebude moci vrátit, když jej zahrabou.
Pak vojáci pozvedli zbraně a zacílili k obloze.
Nadporučík Hawkeye ke mně pomalu přistoupila.
„Pane, měli bychom jít.“
„Poručíku, prosím, ať přestane pršet.“
„Ale pane vždyť…“
Mlčela a jen se mnou tiše stála.

Lyra refused to believe her eyes. Still standing by the Ponyville Gate with a welcoming transparent, she kept reliving her dreams. So they arrived, after all the time, but something was wrong. There were no happy bipedals to meet.
Gazing to the skies her eyes were filling with a sea of tears, blending her view to oblivion. They were coming on large metal jets and drop pods, raining from the sky like silver poison. Lyra knew they wouldn’t greet her like she dreamt for years…
Then there was a flash of light and Lyra’s tears would never touch the ground.

Twilight released her protective bubble, letting in the stench of burnt wood and some unfamiliar, but repulsive odors.
“I think we’re clear to proceed”, Celestia’s voice came from outside. Cadance and Twilight crawled out of the debris, taking a look down the valley.
Twilight burst into tears when she saw what remained of Ponyville: not much more than a crater.
“My friends…I couldn’t protect them...”
Celestia reached out a wing and hugged Twilight close.
The Princesses gazed for a minute at the dark-red sky and then descended from the ruins of Canterlot to restore Equestria, one pony at a time.

Když jsem se vydrápal na dunu, rozprostřel se přede mnou široký kus pouště s jizvou táhnoucí se až k horizontu. Naváty písek ji již částečně uhladil, ale pořád byla několik metrů hluboká. Po vysokých okrajích vykukovaly na slunce kusy roztrhaného železa.

Upravil jsem si turban, popohodil vak na zádech, a opatrně sešplhal po duně dolů. Kdy jsem se dostal blíže, pod nohama mi začala křupat skleněná vrstva písku.

Na zemi jsem konečně našel cíp látky. Popadl jsem ho, a táhnutím odkryl dlouhý kus plechu schovaný pod pískem.

Byl na něm červený nápis: Rudá záře.

Vytáhl jsem lopatu, a začal kopat.

Je to tak dávno a přitom se mi zdá, že to bylo včera. Dříve bych při záplavě vzpomínek uronil stovky a stovky slz, nyní zbyla pouze prázdnota.
V zčernalých rozvalinách města je ticho, narušují ho pouze mé kroky a skučení větru. Mlčky kopu do trosek pokrývajících zemi, přejíždím pohledem okolí a vybavuji si, co kde stálo. Kino, hospoda U Červeného raka, obecní úřad. Dětské hřiště, na němž si hrály sousedovic děti. Děti, které nikdy nevyrostly. Dům mého kamaráda Jakuba, se kterým jsem chodil na střední. Chtěl jít na stejnou vysokou školu jako já, oba nás bavila ekonomika. Rudá záře ale všechno změnila.

„Vražda! U Celestie, vražda!“
Tahle sousedka měla sklony všechno dramatizovat, a tak Spitfire dál popíjela čaj. Jekot však neustával.
„Poníci zlatí, honem! Zavolejte pomoc.“
Velitelka se proto zvedla ze židle a vyšla před dům. Ke svému překvapení našla bezvládné tělo ležet na vlastních schodech. Kopýtky si zakryla ústa ve snaze ztlumit výkřik.
„Policie už jede,“ ujistila ji sousedka. „Znáte ji? Občas se tu procházela v ulici. Venčívala holuba.“
„Ne,“ zalhala Spitfire a přimhouřila oči. Ne, že by se chtěla tvářit, že Misty Sunset nepoznává, ale její hříva odrážela červené světlo vycházejícího slunce přímo Spitfire do tváře.
Musela odejít za roh.

V Canterlotu zavládlo šílenství. Diamond Dream složitým kouzlem zapečetila vstup do archivů. Nová císařovna se do nich nedostane, pokud se nepromění zpátky v princeznu Celestii. Vyběhla na ulici a doufala, že se ztratí v davu. Do očí jí vrkly slzy, když viděla hromady hořících knih a svitků.
„Pojďte a osvoboďte se od lží zrádné Luny!“ volal jeden zanícený žhář ve žlutočerveném rouchu.
Zakopla a upadla. Někdo jí však pomohl vstát. Vzhlédla a spatřila strážného.
„Poslední slova, zrádkyně?“
„Klidně knihy schovejte, ale nepalte je… vždyť co bude, až i vás označí za lháře?“
„Upalte zrádkyni!“
Omdlela. Nastal rudý úsvit Slunečního císařství.