Jessica se znuděně podívala z okna. Poslední hodina se nekonečně vlekla. A kromě toho na ni po škole čekal další problém. Vlastně tři problémy.
Zachariáš, Adam a Max. Každý z nich ji už téměř tři měsíce nadbíhal a trpěl utkvělou představou, že by s ním mohla chodit. Ne že by měli šanci.
Náhle něco zpozorovala venku, na co se zaměřili i ostatní.
Na dvoře se právě rvali tři kluci. A vypadalo to dost vážně.
Jessica ty kluky znala. Oni se rvali o ni.
Fakt, že jeden vyhraje potyčku něco znění.
“Stejně nemají šanci. Žádný z nich.” Odvrátila se od okna.

V kukátku uviděla sympatického hřebce. Zelenkavá srst, hnědá kučeravá hříva. Pootevřela dveře.
„Přejete si?“
„V-vy jste F-fluttershy?“
„Ano…“
„Ta slavná mo-mo-mo-modelka?“
„To bude nějaký omyl…“
Pokusila se zabouchnout, ale on vrazil mezi dveře kopyto.
„Po-po-počkejte, p-prosím,“ měl hezký hlas a zjevně potíže se zadrháváním, „nechci o-obtěžovat…chci jen a-autogram, h-hledám vás už d-dlouho“ zamával jí před nosem časopisem, na jehož obálce byla její fotografie, „j-já… vás z-zbožnuji…,“ dodal s ruměncem ve tváři.
Zaváhala.
„P-p-prosím…!“ Dodal naléhavě a svýma oříškovýma očima hledal její těkající pohled.
„No…,“ hlesla nakonec tiše, „tak pojďte dál… dáte si čaj? A sušenky?“
„M-m-m-moc rád! A ď-ď-ďekuji vám!“

“Zkuste se usmát trochu více slečno.”
“Takhle?” Můj úsměv se o trochu roztáhl.
“Ano, perfektní. Tak připravte se, pořídíme první fotografii za tři, dva, jedna…”
Blesk z fotoaparátu mi zastínil vidění, ale ani na minutu mě nenapadlo mrknout. Tohle byla má šance zazářit a odmítala jsem se ukázat jako amatér, tím že bych mrkla a zničila fotku.
Až se tahle fotka objeví v magazínech, všimnou si mě další.
“Mohla by jste teď produkt malinko zvednout? Jdeme na další fotku.”
Co na tom, že jsem musela držet krabici pomerančového džusu a na době mít kostým pomeranče.
Reklama bude pořád v časopisech.

“Sveřepí… šakali… zavile… vyli…,“ diktovala slečna Cherilee. Náhle vymrštila kopyto a vytáhla z pod jedné lavice umaštěný výtisk časopisu Wild Mares.
„Copak to je?“ Podržela tiskovinu štítivě špičkou kopýtka. Prostřední strana se rozložila a odhalila fotografii vyvinuté klisny v úboru policistky. „Zabavuje se. A nečekejte, že vám tohle na konci roku vrátím.“ Dodala ke dvěma zrudlým hřebečkům.
Později ve sborovně položila časopis před kolegu.
„Včera prak a dnes tohle,“ povzdechla si.
„Hřebečci,“ řekl s úsměvem, „oni z toho vyrostou…“
„Snad ano… mohl byste se toho zbavit? Musím na hodinu…“
Když zmizela, odešel do kabinetu časopis nejdříve prostudovat – z pedagogických důvodů…