Dveře se pootevřely a do malé místnosti nahlédlo oko.
„Natalie?“
Dívenka se ohlédla za hlasem. Ústa protáhla do zářného úsměvu. Zprudka vstala z postele. Otevřela dveře dokořán a muže přivítala patřičným obětím.
„Ráda tě vidím.“
Pohladil dívenku po bílých vlasech.
„Byl jsem v tvé rodné vísce.“
„Opravdu?“ Natalie vztyčila hlavu. Zablesklo jí nadšením v očích. „Viděl jsi moji matku?“
„Tvá matka...“ Clark uchopil dívenku za ramena. Usadil ji na postel. Zmateně po něm těkala pohledem. „Tvá matka už není mezi živými.“
„Cože? Ne! To není možné!“
„Z tvého útěku jí puklo srdce.“
Natalie vyhrkly slzy.
„Já jsem zabila svoji matku?“

The convoy just left Baltimare when the pair of eyes appeared in the dark ahead.
“Halt, who are you, night lurker? Be gone, we don’t have time!” yelled the leader pony.
“Change of course, gentlemen” came the galant answer. Lighting her horn, a beautiful mare, clad in light silver armor, came to view.
“Royal mage? Here?...Do you...need a ride, madam?” The stallions were thrown completely off guard. Before they could recover from the sight, a blaze of light blinded them all. Their cargo was gone when the light subsided, but the blank-stared ponies didn’t take notice.
“So beautiful…”

...ten stopar se mi nelibil, nam arabum se vyhybal ocima. Kdyz si myslel ze se nikdo nediva, zdalo se, ze se usmiva. Zastavil a spustil tou mlaskavou hatmatilkou, ukazoval do buse.
"Co to povida , N'Dongo?"
"Rika, ze vesnice Dogoro je jeste pul dne cesty busi, efendi, navrhuje utaborit se."
Podival sem se na nervozniho Faruka. Stopar nas vodil busi uz druhy den, krome nej sme nevideli jedineho dalsiho krovaka. Najednou neco zasvistelo. Podival sem se a Farukovi trcel ze zad tlusty cerny sip. Pak se zacali jakoby odnikud obevovat krovaci s luky a ostepy. Pomalu sem zvedl ruce nad hlavu....

Kvílení nářku dračice se rozléhalo do všech stran.
Pepper, která se krčila zatlačená v rohu, vyčkávala, jaký osud jí nově nalezená naděje přinese. Stále cítila palčivý pocit v hrudi.
Ten drak, který bojoval s Juknarkem, jak pak se asi jmenoval?
Pří náhlém nárazu větru, který se hnal ze břehu jezera, se začala krčit ještě více.
Valkas, azurový obr, přehradil poryv větru a Pepper se mu zadívala očí.
Uviděla v nich velikou hloubku a poznání, že není jediná, kdo pochybil. Přesto ten pocit viny, pocit zatracení nabýval stále na větší intenzitě.
„Tohle jsem nechtěla.“
„To nechtěl nikdo.“
Orkán řádil nad jezerem.

Mladý dráček bílé barvy, nazývaný všemi Silithorn, se rozhodl, že ukáže veškerému dračenstvu, že je také plnohodnotným lovcem.
Jednoho krásného rána se potajmu vydal na zcela nečekanou cestu za lovnou zvěří.
Nepozorovaně přistál v lese a vydal se nazdařbůh někam do hlubin. Jak šel, náhle spatřil nějaké stopy.
Vždyť to jsou dračí stopy!
Pobral veškerou svou hrstku odvahy a začal stopovat. Šel a šel, ale nikoho nenašel. Stopy ho stále vedly dál do lesa a už si zoufal, že se ztratil.
„Neviděl jsem tenhle kámen už někdy? A ty stopy jsou mi nějaké povědomé, mají stejnou velikost jako ty mé.“