Popravdě, pročítala jsem v tomto tématu moje starší příspěvky a zjistila jsem, že jsem stejné důvody už vypsala předtím. Ale pochybuji, že se vám chce číst moje staré texty, a tak to znovu sepíšu zde.
Můj poslední výtvor jsem zde nahrála v září 2016. Toto byl rok, kdy jsem nastoupila do 9. třídy a kdy pro mě začala bitva. Výběr střední školy a hned potom přijímačky. Ano, člověk, který miluje malování, by nenechal tyto překážky ovlivnit jeho život tak, aby přestal úplně malovat. To je pravda. Ale právě v té době jsem tímto člověkem ani nebyla. Můj cit k malování prostě zmizel a touha malovat jako by se vypařila. Neměla jsem ani čas a ani náladu a pokaždé, když jsem něco začala, tak jsem to ani nedokončila. Byla jsem zklamaná, že mi malování nejde a jakmile jsem udělala jednu chybu, tak jsem se okamžitě vzdala. Nesnažila jsem se ji ani opravit. Prostě jsem se na to vykašlala.
K mému neštěstí jsem člověk, který nerad zklamává okolí. Když jsem prvně začala kreslit, tak mě to velmi bavilo, protože v každém mém díle jsem viděla obrovský pokrok a ostatní jej viděli taky. Ale čím víc jsem se zlepšovala, tím těžší bylo udělat nějaký pokrok. Bylo mnohem lehčí udělat chybu, než zajistit nějaké zlepšení. Pokaždé, když jsem udělala lineart čehokoli, a pak jsem to srovnala s posledním výtvorem, byla jsem zklamaná. Vypadalo to hůře a já nechtěla, aby lidi ze mě byli zklamaní, protože jsem znovu klesla o úroveň. Každým dílem jsem chtěla překonat to před tím a moje laťka se zvedala čím dál výš a výš, až tam, kam jsem nemohla dosáhnout. A nemůžu tam dosáhnout dodnes, protože jsem odmítala dělat chyby, a radši jsem se na malování vykašlala. Ale kdybych domalovala všechno až do konce, tak dnes mám mnohem více zkušeností a jsem o úroveň výš.
Ale k mé obraně. V této době jsem taky poznala hru Undertale. Do té hry jsem se zamilovala tak moc, že mi na nějakou chvíli dala chuť znovu malovat. Chuť znovu zapojit grafický tablet do počítače a něco namalovat. A taky se tak stalo. I když ty kresby zde nenajdete, protože jsem je sem nechtěla dávat, když to nesouvisí s MLP, tak jsem stále malovala. Taky to bylo poprvé, co jsem se začala zajímat o lidskou anatomii. Získala jsem znovu nějakou zkušenost, ale... s přibývajícím se učením na přijímačky jsem malování zase zazdila.
No, ale to jsem popsala pouze rok 2016-17.

Tento rok, 2017-18, jsem nastoupila na gymnázium. Popravdě, tak moc psychicky na dně jsem nikdy nebyla. Do školy jsem musela začít vstávat o 5, domů jsem se vracela také o 5, toto se opakovalo každý den. Vždy jsem si doma dopřála hodinu volna a pak jsem se musela učit na zítřejší písemky a zkoušení. Spávat jsem chodila kolem půlnoci a několikrát jsem učení nestíhala tak moc, že jsem šla spát v 1 ráno a vstávala ve 3 ráno a znovu se učila.
Všem je asi jasné, že když člověk má naspat během pracovního týdne asi 32 hodin (8(hodin)*4(noci)) a já naspala kolem 15, že to nikdo moc dlouho nevydrží. Na malování, i kdybych měla chuť, tak čas jsem rozhodně neměla. V této době jsem spíš malování zaměnila za psaní a začala jsem psát svůj deník, kam jsem psala tzv. "venting writing", abych se alespoň trochu udržela při smyslech. Změna pro mě byla velká a divoká, ale zvládla jsem to v rámci možností.
Ale i přes to vše, jsem se malování trochu věnovala - musela jsem. Vybrala jsem si výtvarnou výchovu, a tak jsem aspoň úplně nezapomněla, jak se vlastně drží tužka/štětec/... v ruce.
A tak jsem se rozhodla, že bych o sobě aspoň mohla dát vědět a ukázat nějaký pokrok. I když je pořád velmi malý, tak pořád nějaký je - a to je to hlavní.

No, pokud jste to dočetli sem, tak vás hodně obdivuji a děkuji. Je to fajn pocit, když vím, že někdo chce vědět, co se se mnou vlastně dělo. A teď tedy konečně k obrázkům

Přiznám se rovnou. Nedávám sem žádný dokončený digitální výtvor. Pro ty, kteří nečetli můj text ve spoileru - neměla jsem čas ani chuť malovat a cokoliv, co jsem začala, tak jsem nedokončila. A jelikož tu chci ukázat aspoň něco, tak v zoufalství sem dám i nedodělané věci (a pravděpodobně nedokončené zůstanou navěky věků)



Začnu tím, na co jsem nejvíce pyšná. Je to obrázek, kde je Starlight Glimmer a moje OC. Moc si přeji tento výtvor dodělat, ale popravdě si myslím, že to přáním zůstane. Ráda bych si vyslechla kritiku na tento obrázek. (To pozadí je takovou ohyzdnou barvou vymalované pouze proto, aby postavy byly hezky vidět)




Vždy jsem měla ráda, když člověk přemaloval svůj výtvor starý několik let. Krásně to ukáže pokrok a to prostě obdivuji. To stejné jsem chtěla udělat i s tímto obrázkem, ale nejspíše se k tomu v nejbližší době nedostanu (a možná si vyberu úplně jiný obrázek na přemalování)


Toto byl request, který už navždy zůstane nedokončený. Pokud někdy jindy znovu začnu brát requesty na lidi, tak to bude až za dlouho, až je budu vážně umět malovat.

Grafika je něco, co mě vždycky bavilo. Od mala jsem vytvářela webové stránky a hrála jsem si s jejich grafikou. Měla jsem desítky stránek. Dále úprava fotek mě fascinuje a prostě celkově ráda pracuji s Photoshopem. Proto se tu podělím o pár mých výtvorů, i pony-related i non-pony.


Prvně začnu s non-pony tvorbou. Tohle je prosté vánoční přání, které jsem vytvořila. Vše, od baňky až po vločky v pozadí, je moje práce. Ale samozřejmě jsem postupovala podle návodu. (V prázdném prostoru má být text, který jsem ale odstranila, aby nepřekážel při prohlížení)




Zde je pokus o wallpaper na mobil. Nachází se na něm můj nejoblíbenější citát.



A zde je jenom malé cvičení - pokus o to, aby křídla vypadala jako grafity na stěně.


Tak, konečně pony tvorba. Právě se díváte na můj první pokus o wallpaper na počítač. Vybrala jsem Starlight, protože je mojí velkou oblíbenkyní.


A poslední z grafické tvorby - druhý pokus o tapetu na počítač. Osobně se mi více líbí tento wallpaper než ten první, ale většinou jsem se setkala s opačným ohlasem.

V celém tématu "ElfiQa drápe obrázky" najdeme pouze 2 výtvory, které jsem namalovala tužkou. Vždy jsem totiž byla fanda digitální tvorby - líbil se mi pocit, že když něco zkazím, můžu kdykoliv vše napravit. Ale když jsem si na škole zvolila výtvarnou výchovu, tak jsem se začala více věnovat malování a kreslení. Nesuďte moje výtvory moc tvrdě, stále se učím.


Začínám svým nejstarším obrázkem, co jsem našla - z roku 2015. Pokud tady někomu něco říká jméno Loading Artist, tak by měl poznat, že postavička patří jemu - a vlastně celý obrázek. Obkreslila jsem ho jako cvičení.



Hned na to tady mám další jeho obrázek, ale nakreslený o rok později. Myslím si, že můžete od 1. obrázku vidět velký pokrok. Nejspíše tomu hlavně vděčím lidem tady, co mi v té době pomáhali a psali kritiku na moje výtvory - tímto děkuji.



Toto je začátek roku 2017 - bylo mi líto, to sem nedat, i když se to spíše hodí do kaligrafie než do malování (je to podle předlohy)



Tato kresba je mojí čtvrtletní prací ve výtvarné výchově - říjen 2017. Přeji si, abych měla více času jak 2 hodiny, protože pak by barevná stránka tohoto výtvoru nebyla tak "odfláknutá" (podle předlohy)



Tento výtvor je ze začátku roku 2018. Je kreslen ve výtvarce, a jak jsem už řekla, máme tam prostor pouze 2 hodiny, což pro mě není moc dostačující, a tak musím pracovat rychle. Rozhodně to není nic extra, ale cvičení je vždy potřeba (podle předlohy)



Toto je kresleno před týdnem. Dovolím si tvrdit, že je to zatím moje nejpovedenější dílo, kreslené pastelkami. Řídila jsem se podle návodu na YouTube, akorát umělec, který video natáčel, měl mnohem kvalitnější pastelky jak já. Musela jsem dost improvizovat a barvy do sebe míchat, aby mi vznikla barva alespoň trochu podobná kůži. Byla bych moc vděčná za kritiku. Mám zde i proces, jak jsem malovala, kdyby se někdo chtěl podívat, tak zde: https://tinyurl.com/y8bsfkq7



A poslední dílo. Dlouho se snažím ovládnout umění temperek, ale prostě to nedokážu. Mám pocit, že nemám cit na míchání barev a k tomu neumím zacházet se štětcem, takže barva vždy skončí jinde (můžete vidět, že barva je všude i mimo kruh, kde nemá co dělat). Doufám, že časem se s temperkami spřátelím.

Tento obrázek jsem hlavně namalovala jako snahu si procvičit emoce. Proto je to jen taková rychlovka (vůbec mi to netrvalo 3 dny *kašel*). Přeji si, abych se jednoho dne naučila malovat pozadí a přestala to tak flákat.

Toto je můj nejnovější obrázek, prostě jen tak z nudy, moje OC Lady La.

Moje poslední slohová práce skončila v mém prváku na gymplu. Dnes už jsem ve třeťáku, toto letí, že? V té slohovce jsem si stěžovala na hodně učení, zhoršení známek atd. Jelikož jsem od základky byla jedničkářka, tak to pro mě byla noční můra, dělala jsem vše pro to, abych si známky udržela při nejhorším na dvojce. Ale gymnázium je něco jiného než základka, že? Joo, to mi silně nedocházelo. Spala jsem strašně málo, silně jsem se stresovala, při pomyšlení na školu jsem se začala třást... I tak jsem toto vše ignorovala a učila jsem se dál, místo spánku, místo jídla, místo čehokoliv. A všechno mě to dohnalo. A to pořádně.
Všechno to začalo na konci srpna roku 2018, kdy jsem měla "noční můru", že jsem se uprostřed noci vzbudila, dostala jsem nehoráznou bolest skrz moje tělo a omdlela. Co jiného než noční můra to mohlo být. U tohoto závěru bych i zůstala, kdyby se to asi za týden neopakovalo znovu, ale tentokrát jsem po probuzení měla výpadek celé své paměti (v životě tento pocit už nechci zažít a nikomu to nepřeji).
Nebudu vám tu říkat každý detail, ale skončila jsem v nemocnici a po hooodně dlouhé době (po tak dlouhé době, že si mysleli, že jenom simuluji a nic mi ve skutečnosti není) mi diagnostikovali epilepsii. Epilepsie je poměrně rozšířená nemoc,ale ten můj typ je poměrně vzácný, potkala jsem pouze 1 člověka mimo mě, kdo tento typ má. Projevuje se tak, že záchvaty mám pouze ve spánku, ale než ho dostanu, tak se probudím, mé tělo se dostane do intenzivní křeče (největší bolest co jsem kdy zažila), kvůli této křeči nemůžu ani dýchat, tudíž omdlím na nedostatek kyslíku. Poté se probudím s naprostým výpadkem paměti, zcela vyděšená.
Skoro celé první pololetí druháku jsem ležela v nemocnici. Snažili se mi najít lék, abych záchvaty neměla. Bohužel toto vše zanechalo jizvy na mé psychice. Měla jsem strach spát, protože jsem nevěděla, jestli záchvat budu mít, nebo ne. Místo spánku jsem brečela, protože jsem nechtěla znovu zažít tu bolest, kterou mám před záchvatem. Místo spaní jsem seděla na posteli nebo chodila po pokoji a v žádným případě jsem nešla spát.
Nakonec jsem skončila i na psychologii a na psychiatrii.

(dramatická pauza)

Dobu od mého prváku až do prosince v druháku (1.9.2017-10.12.2018) beru jako nejtemnější období svého krátkého života. Byl to nejhorší propad, který jsem zažila a dnes dělám vše proto, aby nikdo nespadl do stejně hluboké černé díry, kam spadla má psychika.

V prosinci mi v nemocnici nasadili nové prášky a 10.12. proběhl můj (snad) poslední záchvat. Postupně jsem se začala dávat do kupy. Kousek po kousíčku.
A že to bylo dlouhá cesta, která ale ještě dlouho neskončí. Pořád nejsem úplně v pořádku. Každý den beru 7 různých prášků a nejspíš ještě dlouho budu. Ale vím, že to zvládnu.
Po mé obrovské absenci v druháku jsem věděla, že známky opravit na jedničky a dvojky už rozhodně nezvládnu. A díky cenné lekci, kterou jsem dostala od svého zdraví, jsem se naučila, že známky nikdy nebudou důležitější než zdraví. N I K D Y. Školu jsem přestala dávat před své osobní zájmy. Dělám to, co mě baví. Kreslím, dívám se na filmy, jsem s kamarády, čtu. A v životě mi nebylo líp. Jak jsem přestala řešit známky, tak jsem cítila takovou zvláštní svobodu a je to báječné.
Neberte to zas tak, že teď školu úplně flákám, to ne. Učím se do předmětů, které vím, že budu potřebovat k maturitě. A vím, že se svět nezhroutí, když náhodou dostanu 4 nebo i tu 5.
Ačkoliv jsem zažila nehorázný propad, tak teď jsem naopak vystoupala vzhůru. Jsem šťastná a myslím, že jsem takhle spokojená ještě nikdy nebyla
Věřím, že toto celkem vysvětluje, proč jsem nebyla schopná malovat. V nemocnici bych asi ani nemohla a když jsem se dávala dohromady a znovu se objevovala, tak jsem na malování popravdě ani nepomyslela.

A nejspíš tu bude i někdo takový, kdo nepochopí, proč jsem se o známky tak strachovala. Je to vážně těžké vysvětlit, ale prostě jsem těm známkám dávala obrovskou váhu celých mých 10 let ve školním systému. 10 let jsem byla na něco zvyklá a byla jsem přesvědčená, že tak to má být. Až teď se učím, že někdy je potřeba změnit úhel pohledu.

Uvidíme co bude dál. Prosím, opatrujte se a myslete na to, že zdraví máte pouze jedno!

P.S: Prosím, v žádném případě toto neberte jako snahu dostat lítost! Lítosti jsem dostala až až za tento poslední rok od každého, komu jsem toto vše řekla. A já tu lítost ani nechci. Jsem ráda, že se mi toto stalo, ačkoliv bych si to už v životě nikdy nezopakovala. Díky této etapě jsem si uvědomila hromadu důležitých věcí a jsem pyšná na člověka, který se ze mě nyní stal. Tudíž to prosím nepochopte špatně, může to tak vypadat, ale nelituji se tady. Píšu to sem z toho důvodu, protože jsem měla to štěstí a objevila toto skvělé fórum, kde vím, že mě nikdo nebude odsuzovat nebo se mi smát za mojí nemoc, a tak vím, že tu mohu být otevřená. A tímto bych i chtěla poděkovat za vás všechny, kteří toto fórum dělají lepším místem. Jste úžasní!