...but there's no doubt it's worth fighting for!

Právě jsem dokoukal druhý díl "The Return of Harmony" a zcela vážně se cítím

Co mi na ponících nejvíc učarovalo byl patrně fakt, že příběhy (nejvíce FiM, ale i některé starší) mi až příliš připomínají některé (ne)dávné kapitoly mého vlastního života a nastavují tak zrcadlo rozhodutím, která jsem udělal. Tyhle myšlenky se mi pak samy od sebe převalují v hlavě tak dlouho, než se tyhle "paralelní události" ukáží jako ukázkový příklad, jak to dopadne, když slevím ze svých zásad a životních hodnot. No a tenhle (dvoj)díl mě upřímně dorazil...

Nevím, jestli znáte ten pocit, kdy se smutek (z neúspěchu, vnějších příčin nebo třeba jen dlouhodobého pocitu osamění) změní v iracionální vztek vůči blízkým lidem, pro které byste jinak udělali první poslední. Osobně to znám až moc dobře: ten pocit z toho, že i přes to, kolik přátel mám, tak se v těžké chvíli neobjevil ani jeden (nedoneslo se až k nim). Když mě ten pocit pohltí, zapomenu na všechny ty větší i menší události, které nás stmelily dohromady a moje mysl v tomhle marastu topí až několik dní... Mám pár přátel a desítky blízkých kamarádů, co se ke mě rádi hlásí, když se třeba jen náhodou vidíme a myslím, že kdybych je požádal o pomoc tak určitě neodmítnou... a přesto se mi tohle občas stane. Je pravda, že už se nevídáme tak často - většina z nás pracuje, někteří mají rodiny, a tak kdysi pevná přátelství ztrácejí pro mnoho mě blízkých lidí na důležitosti (a to je možná ta příčina).

Jestli mi něco v životě nastavilo takhle přesně vykreslené zrcadlo událostí, které jsem rozhodně nechtěl (a trochu bál) vidět, tak to bylo tohle... a teď mi pro změnu vrtá hlavou myšlenka, co s tím... nezmění se to ze dne na den (funguje skutečně jen v knížkách a filmech), ale kdy jindy začít, když ne teď.

Docela by mě zajímalo, jestli se někdo s podobným přesahem setkal, alespoň částečně a jak to na vás zapůsobilo.

Já se na to radši půjdu vyspat a vůbec bych se nedivil, kdyby se mi o tom zdálo celou noc...

Heh, ja som dnes Return of Harmony tiež znovu pozrel...
A áno dobre viem ako to myslíš, tiež sa často cítim mizerne kvôli všetkým mojím neúspechom, kvôli všetkému zlému čo sa mi kedy stalo a kvôli všetkému zlému čo mi kedy ľudia spravili a tiež začnem byť strašne nahnevaný na celé svoje okolie a v minulosti by som začal jednoducho depkovať a obviňovať druhých, ale už nie. Teraz si vždy spomeniem na MLP, na to že Friendship IS magic a hneď sa cítim lepšie

Tak tohle je pravej broník...

Já si vždy vzpomenu při špatný náladě na úspěchy ... na to co sem stvořil, na čem pracuju, co mam v plánu, a hlavně, jak sem pomohl/rozesmál/potěšil ostatní ... to dodá hodně energie ...

+ samozřejmě poníci =)

Taky na tom s náladou nejsem většinu času dobře. Vím, že jsem na tom byl i hůř, než jsem odmítl smutek (čímž jsem se přiblížil k Pinkie...jak si teď uvědomuju). Možná naivita, nebo nevím co, způsobilo, že jsem začal věřit, že jednou budu šťastný a skrz to nedokážu být dlouho smutný. Možná mě k tomu dovedlo druidství skrz které se pomalu dostávám k šamanismu. Mě stačí málo ke štěstí. Projít se mezi zelenou trávou...stačí mi cítit přírodu okolo.
Pokud jde o vztek, tak ten se snažím co nejméně využívat a většinou ho v sobě obrátím proti sobě a tím ho přeměním na smutek se kterým už jsem se naučil pracovat.
Nakonec já celkem dlouho žil ve špatné náladě, ve smutku a víceméně o samotě, takže jsem si zvykl. O to víc jsem poslední dobou rád, když se dostanu do příjemné společnosti...

Když jsem smutnej, tak si pustím ten díl s oslem (jméno si nevzpomenu), tam je hezky vidět, že i když je všechno v háji a i jediná vzpomínka na hezčí časy je fuč, tak se kdykoliv mohhou lepší časy vrátit....

Jsem na tom při sledování podobně, ne-li hůře. Pro přiblížení - všechny opravdové přátele jsem nechal na Slovensku a mám je možnost vídat max. jednou do roka a ani to se mně někdy nepovede, ačkoliv oni už se taky párkrát dotáhli až sem za mnou, což je úžasné

Leč problém je v tom, že za celých 8 let co jsem v Praze, znám 3 lidi, které mohu hrdě prohlásit za blízké kamarády. Na střední jsem byl i v jedné "partě", kde se 4 roky všichni tvářili jako kamarádi, leč v nejhorší chvíli se na mě do jednoho vykašlali. Proto si někdy u MLP i posmrkám

Ale co, nějak se životem stále ploužím a právě ve chvílích, které kvůli tomu zažívám a ve kterých mi je všechno jedno, jsem se pustil už do mnoha věcí, ke kterým bych se jinak neodvážil

Tak já mám jen jednoho opravdového kamaráda, který se před pár lety odstěhoval na druhý konec republiky a vídám ho tak 1x za 1-2 roky.. Pokud k tomu samozřejmě nepočítám svého bratrance alias nevlastního bratra alias ufona alias věčně napitý a přesto střízlivý cvokhaus.. toho vídám už často (možná častěji, než je zdrávo) Ale hádám, že to tak asi u introvertních IT lidí chodí.. Kromě výčtu viz. výše je kolonka přátelé/kamarádi prázdná (nepočítám kolegy/ně z práce a ze střední školy, které také vídám jen na srazech jednou za X let).. Ale nijak zvláště mi sociální kontakt nechybí, takže nemůžu říct, že bych se uchyloval pro útěku k FIM právě kvůli tomu.. Btw: u FIM jsem snad nenatahoval ani jednou (jinak spolehlivě brečím na konci Titaniku, Lišky a psa, Můj nepřítel, Meč v kameni (veverka), Terminátora 2, Josefa, prostě u samých "hovadin").. Ale jestli se cítím šťastný? Většinou po nerváku v práci dost těžko Navíc jsem zatím nenašel svůj životní cíl.. (zatím je na dané položce uvedeno "doklepat to do důchodu").. Za nejlepšího přítele/přítelkyni považuji svou matku (a teď nevím, zda to je dobře nebo špatně)

(01.06.2012, 23:06)FlamingMane Napsal(a): Mě stačí málo ke štěstí. Projít se mezi zelenou trávou...stačí mi cítit přírodu okolo.
Nakonec já celkem dlouho žil ve špatné náladě, ve smutku a víceméně o samotě, takže jsem si zvykl. O to víc jsem poslední dobou rád, když se dostanu do příjemné společnosti...

... jen je třeba občas vyrazit do přírody a tuhle krásu znovu objevit... občas mi připadá, že mě jako kluka z vesnice tohle město hrozně ubíjí, ale je to spíš tím, že jsem nechodil ven tak často jako kdysi. Kdyby bylo Povyville město, asi by se tam taky nežilo tak vesele... Ač mě špatná nálada provázela nepřetržitě roky (už je to pryč), nikdy jsem si nezvykl a myslím, že se to ani moc nedá - naštěstí.

(10.06.2012, 13:22)Jamis Napsal(a): ... jen je třeba občas vyrazit do přírody a tuhle krásu znovu objevit... občas mi připadá, že mě jako kluka z vesnice tohle město hrozně ubíjí, ale je to spíš tím, že jsem nechodil ven tak často jako kdysi. Kdyby bylo Povyville město, asi by se tam taky nežilo tak vesele... Ač mě špatná nálada provázela nepřetržitě roky (už je to pryč), nikdy jsem si nezvykl a myslím, že se to ani moc nedá - naštěstí.

Jelikož se zajímám o druidství, dokážu najít kousek přírody naprosto kdekoliv. Stačí mi projít se nějakým parkem cestou ze školy Taky jsem v podstatě svoje dětství strávil na vesnici, ale naopak mě ubijí vesnice. Obvykle tam není co dělat...
Bohužel se to dá...zvyknout si, ale není to hezký. Tak trošku to je o přežívání ze dne na den...