(08.06.2012, 10:34)Pajzl Napsal(a): všechny opravdové přátele jsem nechal na Slovensku a mám je možnost vídat max. jednou do roka a ani to se mně někdy nepovede
Leč problém je v tom, že za celých 8 let co jsem v Praze, znám 3 lidi, které mohu hrdě prohlásit za blízké kamarády.

(08.06.2012, 13:42)Martin Napsal(a): Tak já mám jen jednoho opravdového kamaráda, který se před pár lety odstěhoval na druhý konec republiky a vídám ho tak 1x za 1-2 roky....
Kromě výčtu viz. výše je kolonka přátelé/kamarádi prázdná

Když o tom přemýšlím, často dojdu k podobným závěrům... jen mi nedá spát, proč tomu tak je. Obzvlášť ve chvílích, kdy si povídám s někým, koho považuji za bližšího než většinu ostatních lidí a dozvím se totéž - zvláštní na vlastní uši tohle slyšet.

Pevná přátelství v mém životě vznikla buď spontánně v nečekaných/mezních situacích nebo po delším čase stráveném společně při činnosti, kde jeden závisí na druhém: výstup do hor, sjíždění řeky, plavba po moři (moje oblíbené)... prostě prostředí, která odnášejí make up nejen z táří, ale i lidských povah.

Dos možná je to tím, že situací

AJ:"Let go!"
TW: "Are you crazy????"
AJ: "Let go and you'll by safe!"
(víte jak to pokračuje...)

se od klávesnice a zpoza monitoru moc zažít nedá. A nebo je to jednoduše strach někomu věřit - taky máte po shlédnutí denních zpráv pocit, že na téhle planetě se nikomu věřit nedá a že důvěra je jen morální slabost? Ale no tak....