(22.03.2013, 17:38)Moně Napsal(a): Heh, já si ráda povídám v hlavě, teda (ne)vím, co je zač ten hlas, kterej mi odpovídá, ale to nevadí. Někdy si teda mluvím i nahlas a to se mi stává třeba na ulici, když jdu sama, že ujedu a prostě něco řeknu, taky zajímavé. Zjistila jsem, že mám potřebu mluvení. Potřebuju často něco říkat, protože jinak začnu moc přemýšlet a napadají mě větší a větší blbosti, no jo.
Hej, to je přesné i u mě!
Já neustále něco melu
Když j
sem z doslechu lidí, tak nahlas, ale převážně vnitřně
Jen většinou přesně vím, s kým (nebo přesněji komu) vyprávím ty svoje myšlenkové pochody
Buď k tomu účelu zneužívám svého strážného anděla a průvodce ( či Elfa, jak ho všude zovu), ale velice často vyprávím reálným lidem, kteří mě něčím zaujali natolik, že j
sem je v hlavě přijala do svého "týmu andělů"
Nej
sem společenský tvor, takže v přímé komunikaci j
sem spíš posluchač a k vyprávění nemám kuráž
Ale takto "uvnitř" si víceméně odbudu rozhovory, které by mohly být skutečné, kdybych tu kuráž měla
Já mám pak spokojený pocit, že j
sem si ulevila od myšlenkových závalů, a zároveň j
sem jimi nikoho nemusela zavalit
V mém "týmu" je dokonce i několik Broníků, tak pokud někteří často škytáte nebo máte podivné hučení v hlavě, možná telepaticky cítíte, že vám ode mě drnčí vnitřní telefon