Jablečné dilema

Vždy v pondělí, brzy ráno,
usměju se na chvilku,
je o zábavu postaráno,
čekám na tu kobylku.

Už z dálky hlasitě skřípá,
kolo jejího vozíku.
Ona písničku si píská,
tak, jak to má ve zvyku.

V pohodě si vyklusává,
jako by šla na louku,
vždy a všude bych jí poznal,
nejen podle klobouku.

Zpod klobouku hříva kouká,
jak nezralé obilí,
oháňka se za ní houpá,
v rytmu chůze kobylí.

Srst má barvu karamelu,
oči jasně zelené,
na nosíku samou pihu,
znaménko má červené.

Zastaví u mého stánku,
mrkne na mně, pozdraví,
veze mojí objednávku,
zase se mi prodraží.

O svá jabka tvrdě smlouvá,
co chce, to jí stejně dám.
Já ji musím ještě vidět,
i když na tom prodělám.