Představte si, že nevíte kde jste,
pouze jemný vánek cuchá vaši hřívu,
zaplétá ji do vrkoče,
a pěje v ouško jemnou ódu.

Nač teď myslí vaše srdce,
nad čím bádá vaše mysl,
vždyť sám nevím, říkám přece,
jaký to vše dává smysl?

Tak slyš, zde je příběh, jenž se stal - to vím,
ačkoliv jeho slova již nikdo nezná,
každé, do jednoho je vítr vzal,
avšak dál zní v melodii našich kroků,
v zemi, ozvěnách a našich kopýtkách.

Byla země, byl vítr, byly mraky, v nichž se zrcadlil svět,
načež mezi vším životem zavládla harmonie,
a ačkoliv zde byly temné stíny, jako vždy,
tentokráte, jich jaksi nevidět.

I taková doba byla, kam jen oko dohlédlo,
a i když jsme měly obavy, jak z louže do bláta,
nad vodou nás držela, naše srdce ze zlata.

Byly zde ti, jejichž jména se neříkají,
ne snad proto, že by z nich šel strach,
nebo proto, že by se pak smích obrátil v prach,
zkrátka jen proto, že už je všichni znají,
přátelé, jenž na sebe nezapomínají.

Možná je příliš brzy, sledovat stopy za svým ohonem,
možná příliš pozdě - nevím,
co však z mojí mysli tane, že neznáme kroky budoucí,
ale i když naše srdce touží po smetaně, a bohatsví,
to nejcennější kráčí vedle nás, jsou to přátelé.

A ti s námi půjdou kamkoliv, za nejvzdálenější kopce,
a ne vždy s pohledem dolů a především ne krotce,
budou se prát, s námi i těmi proti nám, poletí výše než jsou nebesa,
a ještě o trochu výš, než kam dosáhne mysl mladého pegasa.

Jemný to jas, jemná to žáře,
hladí něžně křivky tvojí tváře,
a slza tu kane, slza, k zemi suché padá,
kde již sbírá sílu ranní rosa,
není však čas se smát, ani plakat,
protože noc je ještě mladá,
toť její skrytá, utajená krása,
která radí na cestu se dát.

Cesta naše, pokrytá je prachem, blátem,
táhne přes lesy a temné hvozdy,
kde samota a noční chlad jsou ti bratrem,
a na cestu vidí pouze hvězdy,
které, majíc svá tajná přání,
vlastní temnou oblohu, půl na půl s měsícem,
a ač jich není rovno, co by jeden s tisícem,
přec nikdo s jiným nezápolí.

Vedeš svoje kroky tiše,
jen co noha, nohu mine,
že i ticho se dá lépe slyšet.
Jen říčka, co se po tvém boku vine,
matně tuší, že jí po břehu,
smutná tvář se zvolna šine,
"Ahoj," dává s pozdrav "milý druhu".
ten však pro strach, si ani nepovšimne.

Je teď správné, ptát se cožto poutníkovo srdce tíží?
Po čem to pátrá, když se nocí toulá,
a zda je mu pak lépe, až se k svítání blíží,
a ze smutku je jen stín, jen vzpomínka pouhá?

Je to cit, je to láska, co hranic nezná,
a jako nůž v hřbet bodá vina,
což jiného by mohla cítit máma,
postrádajíc svého syna?
Neví, kdy přijde, kdy se jí vrátí,
kdy jí sejmou tíhu z beder,
kdy přijde ta chvíle, až se ztratí,
nenávist z očí, dvou válčících sester.

Jedna, ta vládne naším dním,
pod její rukou vše kvete a září,
a celému světu, dík úsměvům svým,
a nadšené píli poníků,
všemu dobrému se daří.

Druhá, ta vládne naším nocím,
pod její rukou vše odpočívá a sní,
a celému světu, díky temnotám,
a nadšené píli poníků,
všic si spánku dopřejí.

V odlesku od hladiny, v jemném třpytu.

Jemný to jas, jemná to žáře,
kreslí do tmy jemně křivky známé tváře,
a slza tu kane, slza, k zemi suché padá,
horká a radostná, když se pohled s jiným shledá,
není však čas se smát, ani plakat,
protože noc bude už brzy u konce,
je načase se na cestu dát,
a ten pocit lásky, vždy zahřeje u srdce.

Válka, je minulostí.

Louka plná květů. Zelené moře.
Spousta krásných vůní, které pod nosem šimrají.
A pravda.. dá se narazit i na tchoře,
většinou ale uteče, hned v zápětí.. žádné obavy.

A kdyby snad ne, nedá se nic dělat,
mnohé již potkal tvůj osud, opravdu,
nemusí tě vždy potkat jen to pěkné,
pak si těch krásných chvil poník za nic neváží.

O to více, když štěstí a radosti,
nad povinnostmi dnešních dní, vždy převáží,
a když si přátelé vždy najdou chvilku,
a ty je nalezneš stát na svém zápraží, s úsměvem.

Tak proč být sám, proč trávit své dny potají,
není snad lépe najít své osudové chvíle,
když se ti přátelé pod nohama pletou a motají?
Cituji milou Pinkie – ačkoliv zatím mlčí.
„Je čas nasadit růžové brýle, milý poníci!“

Tak proto jsem zde, stále stojím tam,
tam hluboko v zeleném moři,
a hledám čas který jsem ztratil.
Nečekám, že ty chvíle najdu,
doufám však, že naleznu alespoň moudrost, jak již neztrácet další.
Tak praví Santhiras, poutník za štěstím.