Oba dva pohledy jsou mimo ten nalajnovaný život. A do jisté míry je moje odpověď jednostranná, aby vyvážila ten předchozí pohled. Apropo to, co mnozí lidé považují za úspěch, bývá téměř vyváženo něčím negativním o přibližně stejné velikosti - jen to nikdo další nevidí a pozornost se soustředí na ten "obraz úspěšného člověka".

Jasně - ono to není jen o těch popsaných horních/spodních stavech - člověk se pohybuje skrze celé spektrum: i ti, kolem kterých se právě točí dění mají většinu času svoji denní rutinu, protože - přesně jak píšeš - dává to jistou stabilitu a jistotu. Množství času, které strávíš v té, či oné fázi je individuální a každý si jej může nastavit více méně jak se mu chce. Nicméně podle mého názoru, pokud se chceš dostat aspoň na chvíli mimo ten hlavní proud, musíš z něj vystoupit - a jde to mnohem snáz, když si na něčem vyzkoušíš, jaké to je. Oznámit okolí, že jsem prostě v něčem jinej, než si mysleli (hlásit se k libovolnému fandomu je vcelku dobrý způsob, jak na to) je do života hodně dobrá škola. Ne třeba proto, že jsem do toho fenoménu zažraný až po uši, ale prostě proto, že mě tahle zkušenost donutí osvojit si sociální dovednosti, které bych jinak horko těžko získával.

Černobílé vidění světa se hodí pro zjednodušení, ale není to přesný popis reálných věcí - ve fikci to tak fungovat může (abych citoval jednoho profesora matematiky "To by bylo, aby to tak nebylo, když se to tak nadefinovalo"), ale realita je v tomto spojité spektrum možná i ve více dimenzích

Yep, tyhle virtuální světy... pokud je spojíš, můžeš dostat to nejlepší z obou i mě se tenhle postup osvědčil, ať jde o psychologické studie, učebnice matematiky a fyziky, nebo fiktivní příběhy.