Dnes tu mám jeden osobní příběh, který by se možná i hodil do "Vaše nedávné zážitky", ale co už. Jedno zasviněné vlákno plně stačí


Neustále píšu o tom, jak by se měli ostatní chovat, ale jak jsem na tom já? Jak se chovám? Jednám podle toho, co zde hlásám? Nebo ještě mnohem lepší dotaz zní: opravdu tomu věřím, považuji to za svou zásadu? A nebo jednám sice podle toho, co hlásám, ale jdu proti své vlastní podstatě?


Život Vám nastaví zcradlo, když to naprosto nečekáte.


Nedávno jsem měl telefonát z firmy Dormeo, kde mě telefonistka popřála vše nejlepší ke svátku. Čekal jsem, že to bude zase jeden z těch klasických hovorů, kdy mi firma něco nabídne, já poděkuji, odmítnu a tím to skončí. Ale mýlil jsem se.

Já mám ve zvyku se vykecávat a tzv. co nevím, to nepovím. Takže jsme se od dárku, kdy jsem řekl, že si dárky nedáváme, protože vlastně ani neslavím svátky nebo vánoce, dostali pro mne záhadným způsobem k převtělování, trávení času s blízkými, otázky smrti a takovým věcem. Neřekl jsem nic, než co si opravdu myslím. Otázka je, jestli si to myslí i mé podvědomí.

Takže jsme v podstatě probrali, že neslavíme vánoce, svátky ani narozeniny, protože když něco chci/chceme, tak si to koupíme bez ohledu na to, který den nám společnost říká, že si máme dávat dárky, že v podstatě věřím v převtělování na technické bázi, něco o nesmrtelnosti (hologramy), o tom, že by měl člověk raději trávit čas sám se sebou nebo s blízkými než v práci, a další věci.. Zní vám to "duševně"?
No, ale právě není, a to jsem zapomněl říct. Jsem sobec, jsem materialista a byť mi ale záleží na těchto věcech, stále řekněme tvoří cenovka 55% mého zájmu. Můžete říct, že nechci mít děti, protože nechci zahltit planetu a protože bych je nedokázal s láskou vychovat. OK, dejme tomu. Ale v tomto případě 75% důvodu je ten, že stojí peníze a často to jsou spratci (nemusím ani chodit daleko, stačí si vzpomenout na své dětsví). Čili, opět sobecký zájem. To je snad nad slunce jasné, nebo ne?

Tento hovor byl zvláštní už tím rozhovorem. Jsem zvyklý, že se mi prodejci snaží celkem přímo vnutit prodej "dárku" za cenu poštovného atd., a většinou to netrvá déle jak 2 minuty, což je limitované spíš mou schopností volajícího nějak slušně odmítnout (zase nerad posílám lidi někam, protože je mi jasné, že oni to nedělají jen proto, aby mi zkazili den, tak proč bych jim měl ještě dělat problémy já?).

Ano, jednou jsem měl zajímavý rozhovor při anketní otázce ohledně mobilů, a snad mi ani poté nikdo v návaznosti na to nevolal (znáte to: tři otázky, nic neprodáváme, děkujeme, nashledanou. Za dva dny volá: vylosovali jsme vás z odpovědí na anketu, nechcete dárek?). Ten rozhovor trval tehdy asi 20 minut.

Ovšem tento byl zatím můj rekordní - 50 minut dohromady. Možná ale tušíte, že tohle není pointa příběhu. O co tedy jde?

Hlavní hrdinkou byla paní, jejíž jméno my vypadlo, přičemž problém jsem byl já.

Totiž, v současné době jsem taková směska. Netajím se tím, že jsem sobec, že mi jde především o peníze, resp. v tom smyslu, že jsem škudlil, a proto téměř nikdy nenakupuji nic po telefonu, zvlášť ne dárky a výhodné uvítací balíčky. Prakticky bez ohledu na to, jak moc solidní firma je. Jenže, tohle ví možná tak pár lidí na západě a moje nejbližší okolí.

Je to nejspíš otázka formy komunikace. V reálu nemám problém lidem vysvětlit hned od začátku, že jsem sobec, který všechno přepočítává na peníze (nebo zisk, abychom to zobecnili). Telefonická forma je zřejmě o něco horší. A hlavně, komunikace IRL nezačíná "dárkem zdarma" (copak jsem mladý nebo blbý, abych už nevěděl, že nic takového v byznysu není?). Postavil bych telefon na úroveň písemné diskuze. Není nad oční kontakt (v nejhorším videohovor).

Nikdo nejsme dokonalí a já asi těžko kdy budu, a teď jsem v takovém tom přechodu od kapitalisty ke komunistovi, dá-li se to tak nazvat, kdy se snažím zřejmě přesvědčit sám sebe, v co vlastně věřím. A proč to dělám. Opět, prioritou je ušetřit (neutrácet peníze), teprve druhotný efekt je třeba přínos planetě, nebo ostatním. Ale opět, tohle někdo, komu to neřeknu, neví. A já mám tendenci spíš mluvit o tom druhotném. Možná ani tak ne tím, že bych se chtěl chlubit svými dobrým vlastnostmi, které ani nemám, ale spíš jde o takovou nechtěnou formu propagandy.

V současnosti tedy bojuji s tím, v co chci věřit, a čím bych chtěl ospravedlňovat své chování a tím, co mám zatím vryté. Můžu odmítnout koupit danou věc nebo si jí zkusit například tím, že chápu, že nic není zadarmo - reklamu v TV musí výrobci zaplatit jeho zákazník, stejně tak vrácené zboží ze 30 denní zkušební doby jde na vrub zákazníků, kteří si ho nechají. Technicky prostě nejde, aby to výrobce dotoval ze svého - zkrachoval by. Snížit si marži jen znamená, že víc peněz od zákazníků pustí zpátky k jiným zákazníkům a ne sobě.

Stejně nakonec ale zvítězí naučený pud, a když se vás někdo nakonec zeptá, prostě odpovíte po pravdě, že vám jde o princip a hlavně cenu. Je to sobecké? Je to pokrytecké? Ano, nejspíš bude. Asi bych ani nemohl tvrdit opak. Že to tak připadá někomu, kdo se dívá nejprve na osobu s psychologickým rozborem situace a následným přízemním uvažováním o ceně, je naprosto logické.

Myslím si (a je to jen spekulace), že lidé rozlišují ty druhé na duchovně a materiálně založené. Takže když uděláte tu chybu, a sklouznete na začátku do té první kategorie, jakýkoliv náznak vašeho zájmu o prachy vás pak v očích hodnotitele diskredituje. Podle mne to ale tak jednoduché není (nemám rád dualismy). Takže, pokud jste exot, nesmíte udělat tu chybu, a nezapomenout se jasně definovat hned na začátku.
Člověk může být materialista a přitom nemít rád peníze, resp. jevy s nimi spojené. Přeci, když nemáte rád, že vám sousední továrna hulí pod okna a nebo vám zloděj ukradne peníze, ještě kvůli tomu nemusíte být duchovně založený. Právě proto, že jste materialista a jde vám o peníze, je můžete nenávidět.

Čest lidem, kteří jsou opravdu upřímní, a dokáží to říci i když "je hovor monitorován". Neřekl bych, že bych se kvůli tomu měl zlobit. Považuji takové nakopnutí za přínosné. Vypadáte sice pak jak psychicky nevyrovnaný člověk, který vlastně neví, proč něco dělá, ale když už nic jiného, máte zpětnou vazbu a můžete se nejen zlepšovat ve své rétorice, např. říci hned na začátku jasné stanovisko, abyste ostatním neubírali svůj čas, ale třeba se i zamysleli sami nad sebou:

Možná nejsem pokrytec ve stylu, že něco jiného říkám a pak se chovám zcela opačně, ale zjistil jsem, že ani zdaleka nejsem tam, kde jsem si myslel, že jsem. Zoufale se snažím věřit, že mé důvody něco dělat jsou o něčem jiném, než o penezích. Ano, možná jsou, ale jen jako vedlejší produkt.

Možná mi jen pomáhá se v něčem utvrdit, když kromě finančních sobeckých motivů vidím i nějaké globálnější zdůvodnění, které není užitečné jen mě.

Myslím, že je naprosto logické, že se člověk chce mít lépe. A rozhodně to není nic špatného, pokud to nosná kapacita společnosti ustojí. Také si myslím, že není nic špatného na tom, že člověk nechce nakupovat věci, které nepotřebuje. Rovněž si může určit cenu, a klidně třeba i směšně nízkou. Rovněž by si měl sám rozhodovat, kdy si něco koupí a kde si to koupí. Může nenávidět nutnost chodit do práce kvůli vydělávání peněz. Ale to z něj ještě nedělá duchovně založenou bytost.

Víte, mnohé vzorce chování nemusí mít jen jedno vysvětlení. Zdůvodnit myšlení nebo konání se dá více důvody najednou, a nemusí být spolu v rozporu. Dokonce se mohou vzájemně posilovat. Nevidím nic špatného na tom, že byť mohou být některé důvody spíš vsugerované (či řekněme naučené), pokud pomáhají danému člověku se rozhodnout něco ne/udělat a cítí se pak lépe, když tak ne/učiní, nebo i šťastnější. V čem je problém?

Možná to vypadá, že se tu snažím vlastně sám sobě dokázat, že jsem měl pravdu, obhájit se. No, ano i ne. Ono totiž, když vás jeden telefonát se donutí zamyslet takto do hloubky, nevyhnutelně narazíte na nutnost se bránit. Ale už to, že máte o sobě pochyby znamená, že ten dotyčný nejspíš udeřil hřebík na hlavičku. Pokud se vám podaří se obhájit sám před sebou, jistě je to fajn. V opačném případě je to ještě lepší, protože máte prostor pro osobní růst - něco, kde se můžete zlepšit.

Přemýšlím, proč takoví lidé pracují jako operátoři call centra a ne jako psychologové, protože na takové pozici by byli úžasní. A kdyby se to nejmenovalo psycholog a nešlo by tu o peníze, asi bych tam trávil v nekonečných rozhovorech své mládí. Kdyby alespoň polovina lidí byla taková, a ne srábci, co se vám bojí říci názor o vás, nebo ti, co každému říkají milosrdnou pravdu, asi by svět vypadal o mnoho lépe.

Co myslíte, jak to nakonec dopadlo? Stejně jsem si něco koupil, aneb mé další selhání v odmítnutí nechtěné nabídky

Sice jsem nakonec vybral něco jiného, než balíček v hodnotě 9 tisíc za cenu 3 tisíc, ale dost stovek to bylo taky. Alespoň jsou dané vybrané věci opravdu užitečné, resp. v tom smyslu, že vím, jak je upotřebit. Například věrnostní karta, která vám ušetří peníze, je možná fajn, ale když doteď nechodíte do divadla, kina, restaurací nebo značkových obchodů, měl bych snad začít, aby se mi její cena na slevách vrátila? Nebo dotyková lampa, když už doma jednu mám od sestry a svítilo se s ní možná tak 2x?

Možná nemám tak pevnou vůli jak jsem si myslel, ale jisté zásady už zakotvené jsou.

A co myslíte, že jsem úplně spontánně řekl? Že doufám, že jsem paní udělal alespoň tímto nákupem radost. A myslel jsem to upřímně. Ale víte, co si myslím? Že v hloubi "duše" byl skutečný důvod, proč jsem si koupil alespoň něco ten, že mě tížilo svědomí - přeci jen jsem paní obral o téměř hodinu času (byť, jak sama řekla, měla možnost to kdykoliv ukončit), tak aby z toho "alespoň něco měla".

Čili, zase tu můžeme mluvit o čisté sobeckosti. Nerad říkám lidem velmi špatné zprávy nebo jim způsobuji obtíže, protože jsem to především já, kdo se pak cítí mizerně, když se oni cítí mizerně, aneb sobeckost na druhou.

Asi si, až přestanu pracovat, změním telefonní číslo Bůh ví, kde všude je to moje vyhandlované.

A nezbývá než doufat, že se mi časem podaří vsugerovat si na tolik dobře druhotné zájmy, že převýší vůbec nějaké myšlenky na peníze jako takové. Jestli se mi to vůbec kdy povede. Snažit se mohu.. a jak vidno, budu muset ještě víc.

A nebo být prostě upřímnější, a naučit se říkat jasné NE hned na začátku. Jenže, když už podvacáté vysvětlujete telefonistům, že kvůli penězům nechcete nakupovat nic, co nemáte zájem mít, je to unavující, a pak, a to můžete brát jako chabou omluvu (výmluvu), polevíte v pozornost, a tak vlasně jen chodíte kolem horké kaše.

Problém není ani tak v tom, že nechcete říct, že vám jde o peníze. Vás to v první fázi ani nenapadne. A pak, když se na to někdo přímo zeptá, upřímně řeknete pravdu, a pak to vypadá, že jste se celou dobu snažil je okecávat nevyhnutelnou pravdu lží

Nejde ani tak o to, co si o mne kdo myslí, pokud mu to dělá dobře. Spíš mi vadí, kdy je někdo ochoten se mnou jednat, že si pak může myslet, že jsem mu ublížil nebo to byla ztráta času. To je asi to moje svědomí a zároveň sebestřednost.

Protože dokud na mě někdo nadává, ale sám se u toho necítí blbě, je mi to celkem jedno. Osobní to už začíná být, kdy má někdo pocit pod psa, a jako zdroj jsem já. Naproti tomu, jestli má někdo "problém" s tím, co jím nebo co si oblékám, tak to jde opravdu mimo mě. Zvláštní..

Můžete tu vidět jistou formu sobeckosti, kdy mi je celkem jedno, co ostatní cítí, pokud mě samotného to netíží. Na druhou stranu, možná je empatie právě to, že se cítíte blbě tehdy, když se cítí blbě někdo jiný. Nejspíš je otázka jen správné nastavení této hranice (nebýt "krutý" svou ignorací, ale naopak neužírat se připomínkami jiných v naprosto nedůležitých věcech - třeba na co se smím dívat dle svého věku v televizi).

Chápu, že si člověk zdůvodňuje, proč není taková svině, aby se cítil lépe sám před sebou, ale že ze sebe někdo dělá svini právě proto, že mu to pomáhá myslet i trochu na ostatní bez toho, aby z toho dělal nějaké "vyšší duchovno", to je nejspíš nějaká porucha.. (a nebo jen ubohá snaha sám sebe vyčlenit nad ostatní lidi, alias "special snowflake")

Je mnohem jednodušší nechat lidi, aby si mysleli, že jste svině, a pak je bez práce překvapit svým lepším já, než jim neustále dokazovat, že svině nejste

Třeba si nejsem jistý sám sebou. Možná nikdy nebudu. Proto by mi vyhoval klidnější, snažší svět.

Byl by to svět, kdy by nikdo nevolal s podobnou nabídkou, a věřím tomu, že svět bez peněz či alespoň bez zaměstnaní by takovou podmínku mohl splňovat, už jen kvůli tomu, abych nemusel odmítat ostatní lidi, a neustále obhajovat, proč něco nechci.

Je to utíkání od problémů? Ano, může být. Na druhou stranu, proč by měl někdo bojovat v boji, na který očividně ještě není připraven? A kdo ví, jestli kdy bude. Snad už můžeme vyrůst z metod, že "nejlepší způsob, jak naučit dítě plavat, je hodit ho doprostřed rybníka".


Jak se mám ale zpovídat před někým dalším, když si to nedokážu v podstatě ujasnit ani sám v sobě?


Co z toho vyplývá pro ostatní?

Než někoho "obviníte" z toho, že je dobrý člověk, 10x si to rozmyslete. Vždy je lepší, když vás někdo pak překvapí v dobrém, než když vás zklame