Citace:„No…“ holčičky se ochotně pustily do vysvětlování. Cheeks se tak dozvěděla o Equestrii, kouzelné zemi plné poníků a přátelství. Dozvěděla se něco o Elementech Harmonie (dívky ji přirovnávaly ke Fluttershy a její laskavosti), o princeznách - sestrách, které zemi vládnou, o oblíbených ponících z pozadí… Holčičky jí dokonce nakreslily jejich nejoblíbenější poníky. Bylo jich pět: šedý se slámovou hřívou, kterému říkaly Derpy pro šilhavé oči; oranžový s načechranou hřívou, kterého jmenovaly jako Carrot Top; celý sytě růžový s úsměvem, že by do něj nacpala celou pizzu najednou, jménem Pinkie Pie; bílý s ježatou hřívou a fialovými brýlemi, o němž s obdivem mluvily jako o Vinyl Scratch a oranžového s fialovou hřívou a malými křidélky, kterého pojmenovaly Scootaloo. Cheeks pak trávila celý den tím, že u nich vyzvídala všechno možné. Když se jí Reddy během jedné tišší chvilky ptal, co tam dělá, oznámila mu, že má pro Penny práci.

Postavil jsem se doprostřed dvora. Bylo pro mě jednodušší jen stát a dívat se zdánlivě do prázdna. Bára samozřejmě nechápala, co to dělám, a hryzla mě do ucha, jako to dělala vždycky. To je prostě ona. Panička jí říká "Baruška Blbuška". Asi má pravdu. Panička a páneček mají povětšinou pravdu.
Ne tak jejich mladí. Ta starší, je jí jako mně, tu jsem měl rád. Nepamatuje si mě jako štěně, sama tehdy nebyla víc. Hledím ne do prázdna, ale do časů, kdy jsme byli spolu. Pamatuji si, jak si jednou vzala dva klacíky a ťukala všude možně, až přišlo i na moji hlavu. Nic jsem nedělal, říkal jsem si "Pch, štěňata," ale od paničky pak pěkně dostala, to jsem viděl.
Urby neměl Starší naopak vůbec v lásce. Je fakt, že když byla hodně malá, vozil ji na té dřevěné věci, co krásně klouže ze sněhových svahů. To jsem se mu vždycky smál. On byl slepě poslušný.
Já jsem netahal. Když mě zapřáhli, stál jsem a koukal na pánečka tak nevinně, jak jsem na svůj tehdejší věk dokázal. Ale Urby, když se mu řeklo, tak se řeklo. Jednou Starší hryznul a pak ho páneček s paničkou poslali pryč.
A ten Mladší? Nevím moc. Ale byl jako Starší. Objevitel. Lovec. A přesto tak protivně roztomilý, až se psovi chtělo uhryznout mu nos. A taky měl průšvihy. Jako správné štěně.
Já už mám do štěněte opravdu daleko. Stojím tady, za mnou maličký umělý lesík, co tam dal páneček, sotva tři stromky a jinak spousta barviček.
Přede mnou je plot, pod kterým jsem ještě před nedávnem utíkal. Ale byl jsem zklamán. Sousedka, co měla ty nelétavé ptačí potvory, se odstěhovala. A protože můj čas se krátí i tak, rozhodl jsem se zvednout packu naposled: na rozloučenou.
Jmenuji se Frogy. Jsem hlídací pes. Ale dnes končím šichtu.

Když mě ten velký člověk (tak mu říkala maminka) vyndal ze tmy, byla jsem určitě někde daleko. Byla jsem si tím jistá. Bylo to velké prostranství, Byla tam tráva a zima.
"Jezusky, ta je nádherná!" ozvalo se nade mnou. Vykníkla jsem a schoulila se u člověka, který trošku voněl maminkou.
"Jmenuje se Mia," řekl člověk, zatímco jsem mu začala okusovat dlouhé chlupy, co mu rostou jen z hlavy.
"Tak jí sem polož, ať se rozkouká a seznámí s Bárou a rovnou i s Kešem, a my půjdem na kafe, co?"
"Jo! Kafe po tom randálu v autě potřebuju!"
S tím mě člověk dal na zem a i s druhým člověkem odešli pryč. Rozhlédla jsem se po dvoře. Vzadu u velkých, veeeelkých dřevěných dveří byly dvě boudy. K těm jsem se vydala. Uvnitř nic, ale cítila jsem v jedné z nich alespoň deset různě starých psích pachů. Všechny měly jedno společné - jejich majitelé už nežili. Byla jsem si tím jistá, pachy mi to oznamovaly, ukazovaly mi jejich vzpomínky, jejich rozjímání... Otočila jsem se a vydala se na úplně opačnou stranu. Všechny ty mrtvé vzpomínky mě děsily.
Najednou jakoby odnikud na mě naběhli dva cizí psi. Jeden z nich vypadal trochu jako maminka,
ale ten druhý byl divný. Takový... Vychrtlý. První promluvila ta hnědá: "Mrkej, Keši, to našli náhradu rychle!"
Vychrtlý si mě prohlížel tak dlouho, až jsem se lekla, jestli nezkameněl, a pak řekl: "Mno, Báro, nevím, přijde mi taková... Nijaká. Víš co myslím. Urby byl poslušný, ale tvrdý. Frogy byl rebel,
ale milý. Ty jsi div-"
"Rozmysli si, co teď štěkneš," zavrčela.
"-plná zvláštních, ale originálních nápadů, jsem chtěl říct. Prostě jen nemám pocit, že má nějakou originalitu."
"Ale jdi," odbyla ho Bára, "hlavně že ty se svojí hyperaktivitou jsi úplně obyčejný."
"Já nejsem z tohohle dvora. Jo a vítej, Mio."