Když Pinkie na kamenné farmě žila
strašně smutně se cítila.
Kamen sem, kamen tam
a s nadějí vždy vzhlížela ke hvězdám.
S nadějí, že jednoho dne
se již nebude cítit smutně,
že už to bude jen lepší
a že odežene smutek nejhlubší.
Dny, ale ubíhaly dále
a ona se s kameny trápila stále,
ale přesto nepřestala věřit,
že může lépe žít.
Den, v který tak věřila,
den na který tak čekala,
ten den skutečně nadešel,
aby smutnou kapitolu v jejím životě uzavřel.
Pinkie od toho dne bylo jasné,
že v životě bude už jen to krásné.
Věděla, že už se bude jen smát,
až se za břicho bude popadat.