Kdo mě zná, tak ví, že já jsem neskutečně depresivní člověk a zažil jsem si mnoho nepříjemných událostí. Ať už v rodině, tak ve společenském životě.

Od první, do čtvrté třídy jsem chodil na základní školu Za nádražím v Českém Krumlově. Rodiče se v mých 10 letech rozvedli (díky bohu v dobrým) a s matkou jsme se poté odstěhovali do Českých Budějovic, kde máma našla přítele. Od páté, do deváté třídy jsem chodil na ZŠ Dukelská v Českých Budějovicích. Myslíte si, že když k tak mladým lidem (10-11) let přijdete, že vás jen tak přijmou? Samozřejmě! Od páté, do přibližně půlky sedmé třídy jsem si procházel šikanou. Od klasických klišoidních míst, jako je tělocvik, kde jsem narážky snášel každou hodinu, kdy jsem si nikdy nic pořádně nezahrál a neudělal jsem ani jeden cvik bez toho, aniž by mi mí spolužáci nepřipomněli, jaký jsem vlastně kre*én, že tam jsem.

Pátou třídu a asi i část šesté jsem si procházel i fyzickou šikanou, poté se to stáhlo "jen" do psychické. I toho, ve chvíli, kdy aspoň někteří dostali mozek, v půlce sedmé třídy toho nechali. Ve třídě (jak už to tak bývá), ani ve městě jsem neměl žádného kamaráda. Nikoho, na koho bych se mohl obrátit. Jediní, kteří byli mými dobrými přáteli v tu dobu (když nepočítám rodinu), jsou až na jednoho po smrti (zemřeli mi dva bývalý spolužáci právě z první základky), ale to je událost stará cca dva roky, takže to neřešme. Chci tímto příspěvkem popsat, jak asi vypadala šikana a zda se s tím někdo neztotožňuje.

Když bych tak shrnul to, co vlastně všechno se stalo a co to ve mně zanechalo, tak viditelná věc, mám bodnou ránu na břiše (mám tam jizvu), onen šikula, co mě bodl, měl geniální zbraň - kružítko. Nějak jsem si vybudoval averzi vůči geometrii, ale to asi nemá moc s tímto co společné... Krom toho jsem ve věčných depresích a špatně se z nich dostávám. K smrti nenávidím tělocvik. Mám z něho panickou hrůzu. Nesnáším cviky, sporty a jakékoliv posilování. Rád bych posiloval, zlepšil svůj fyzický stav, ale jakmile bych byť uchopil činku do ruky, neudělám nic. Nejsem vůbec společenský - výjimkou jsou asi fakt jen Bronies a divadelní klub, kde jsem účinkoval. Jakýkoliv vztah, ať už je přátelský, nebo jakýkoliv jiný si špatně udržuji, protože mám tendence se uzavírat do sebe a tím ničím často i okolí.

Za veškeré následky tohoto vděčím hlavně své bývalé třídě ze základky, (teď už jsem "díky" bohu na střední), díky nim začala éra depresivního Doktora. Sice si hodně lidí na srazech myslí, že jsem fajn, což mě těší, ale je pak lepší, když mě znají ze srazů a ne z osobního života. Děkuji všem, co si dali tu práci a fakt si toto přečetli. Je to celkem úlevné tohle napsat.