Ze Svobodného lesa se vynořili na zelené louce, přes kterou Dawy viděl v dálce poklidné městečko. Po té, co se přebrodili zeleným mořem trávy, vyšli na polní cestičku která je zavedla až k velkým dřevěným domům.
„Ještě jednou, jakže se to tady jmenuje?“ Zeptal se své společnice.
Ta se usmála, a zaveršovala. „Ponyville, jméno býti, je mi ctí, tě tam zavésti.“
Zajímalo by mě, jestli i ostaní mluví takhle divně. Pomyslel si.
K jeho překvapení se obyvatelé městečka vůbec Zecoře nepodobali. Po cestě, která vedla do středu vesnice, se procházelo mnoho různobarevných poníků, kteří se na Dawea zvědavě koukali, někteří se odvážili ho i pozdravit. Ostýchavě jim odpovídal.
Kddyž došli na náměstí, zamířila Zecora k velkému domu, který vypadal jako strom. Počkat, vždyť to JE strom! Vzpoměl si, že Zecora také žije ve stromě. Možná ta Twilight je taky jako Zecora.
Pruhovaná klisna zaklepala na dveře podivného obydlí.