Mayshi

yay, ja cetl jen zacatek tveho postu

Ahoj, ž se zde moc neoběvuji, celkem mne překvapilo to že se na něco takového zde vede debata, o tomto problému vím již 6 let a dalo by se říci že je to vedlejší studium což svědčí můj počítač na první pohled jako obyčejný ale jamile zajdete do složek kde by nic být neělo (C:/windows/system32/driver/etc) zde se nachází celkem spousty dokumentů.

O mne toho zde málo ví vlastně i okolí(díky přestěhování nikdo z okolí), takže se jsem se rozhodla díky tomuto topicu svěřit
- když jsem se narodila (porod trval přez 30hodin) narodila jsem se klinicky mrtvá, díky pokusům o obživení jsem zde (10minut trval), takže příchod už na svět jsem měla těžký, na ranné dětsví mám málo vzpomínek ale školkvé období si pamatuji, byla jsem předevší ve skupince holek a hráli jsme si se vším od her na "rodinku" přez malování.
Přechod na základní školu už nebyl tak nádherný, začaly se tvořit skupinky, školu jsem milovala i nenáviděla, takový pěkný pocit když se člověk dozvídá informace ale problém byla šikana, měla jsem ve třídě jedinou kamarádku. Nosila jsem domu rozbité tužky a spousty jiných věcí. Po celou dobu jsem doufala ve dva zázraky, jedním to že bdu holkou druhý aby přestal terror ve škole. A také jsem šla na PPP (pedagogicko psychologická poradna) kde zjistily že mám vady v disgrafii a nějáké další krom toho moje mamka mi tam nechala i dělat IQ testy
Dodnes mám v paměti jednu vzpmínku kdy jsem zalezla po postel se zrcátkem ve tvaru slunečnice s nalepenými beruškami a svíčkou (mamka byla a je kuřák takže jsem neměla problém sebrat zapalovač) a ležela jsem tam dnes netuší jak dlouho ale dívala se na sebe a říkala si že nevylezu dokud nebudu mít dlouhé vlasy(tehdy mi bylo asi 7let), po ukončení druhého roku školy na základí škole jsme se stěholi z vysočiny na znojemsko.
Začala jsem chodit do malotřídky na vesnici, kde mne svím způsobem obdivovali za to co znám a co umím, a také vzniklo velké bům a všechny pletli něco z bužírek, ani já jsem nebyla vyjímkou, tehdy mi diagnostikovali lupénku (na vysočině to léčily jako bradavice) měla jsem na palci nehet 5mm tlustý v kterém byli cévy a nenáviděla jsem stříháí nechtů.
Po roce a půl (4,5 ročník ZŠ) mi diagnostikoavly lupénku v kloubech (a lékaři tvrdily že mezi 15-25rokem věku budu na vozíčku) a roštěp páteře, díky čemuž mi zakázali cvičit, a díky nevyzrálosti dětí jsem začala být odsuzována nechtěli abych s nima chodila ven. Tehdy se moje zájmy zaměřily na počítače, vznikl tedy jediný rozvrh jít do školy pak domu napsat domácí úlohy a sednout k počítači. Takto se to opakovalo stále. Šestý ročník jsem šla do matematické třídy a každý den jsem dojížděla do města, kde opět vznikly problémy se šikanou, ale zájem jsem měla o školu nenáviděla jsem řeči o tom jak školu nenávidí ostatní děti.
A také zde začaly moje první myšlenky na sebevraždu, v létě po hádce s bratrem jsem vyskočila z okna, odhadem zpětně 3-4metry pádu. Dole jsem se zvedla schoulila do klubíčka a brečela. Začala jsem chodit k psychiatrovi který mne nadopoval prášky, že půl roku (8ročník ZŠ) jsem prakticky zírala jen do zdi nemyslela jsem a moje známky e škole začali bt podprůměrné. V polovině osmé třídy jsem přešla na normální školu kam jsem chodila každý den dva kilometry tam a zpět.
Vznikla nová etapa života a také jsem doufala v náhodilou změnu v tom že konečně budu holka že se probudím ze zlého snu, a také zde vznikla moje první řezací etapa, jizvy po tom už nejsou vidět pokud se neopálím. Spousty dalších myšlenek na sesbevraždu bylo jich více a spousy způsobu kde kdy jak a s čím, zatloukla jsem se do sebe jak to nejvíce šlo nikdo o mne nevěděl vůbec nic. Zapoměla jsem že jsem si na začátku osmé třídy zlomila kostrč pádem která nesrostla.
Na začátku devátého ročníku jsem byla měsíc doma díy operaci s kostrčí (vyoperovali s tím že je možnost že tam mám rakovinu terá se naštěstí nepotvrdila), po měsíci jsem přišla do školy a všichni měli vybrané lidi na spolutanečníky do tanečních. A při spojování posledních lidí jsem jenom seděla a nic nedělala až do doby dokud ji učitelka nevybrala jedné hodně plaché dívce osobu (abych neurazil) jednoduchou, s kterou nechtěl mít nikdo nic společného no začala se hádat že s ním tančit nebude a učitelka se slovy "Když jsis nenašla nikoho dříve máš smůlu". Tak jsem využila zrovna toho že jsem po operaci a nebyla jsem tam, tak jsem prohlásila něco takového "No když nechce s ním tak proč ne se mnou? nebyl jsem tu a nevěděl sjem o tom." Nakonec polevila a souhlasila.
Celkem často jsme slyšeli že oba vypadáme stejně (obě jsme byli dlouhé ona 185cm já 195cm, obě dlouhé blonďaté vlasy, a také jsem tehdy neměla žádné akné díky kterému mám jizvy). mno přišel ples kde jsme měli připravené vystoupení) škola skončila a šla jsem na střední na internát, kde opět vznikly nátlaky se stran spolužáků, a posměšků a spousty jiných, na střední (obor IT) jsem začal tvořit hudbu a zajímat se o audio techniku abych se měla kam zalézt a neslyšela okolí, ale také sem propadala celekm hlubokým depresím, při kouření z okna na intru (seděla jsem na okně) jsem přemýšlela jestli skočit či ne, pokaždé den co den co jsem v tom okně byla. jednoho podzimního dne (2ročník) jsem šla do lesíka vyšplhala na jednu větev a na větev o něco výše jsem uvázala provaz a oprátku si dala kolem krku přitáhla a skočila z větve na které jsem stála.
Větev mne bohužel neunesla (60kg) a zlomila se tehdy jsem se svíjela v bolestech na zemi. O rok déle díky posměškům a spousty dalším blbostem a hlavně díky své nevyrovnanosti jsem vzala doma 3krabičky antidepresiv, a jeden po druhé polikala, lehla jsem si na postela usnula. probudily mne až další den ráno vychovatel, celá zelená jsem přečkala školní den ale po 4hodině bylo lépe. ve čtvrtém ročníku z nátlaku mamky že musím udělat maturitu a také díky tomu že jsem nebyla připuštěna částěčně i z finančních důvodů, jsem místo večeře skočila z okna byl to čas kdy nikdo nebyl před bránou na cigáru a podobně, okno bylo ve 4tém patře, dopadnout li o cca 15 hlavou vedl dopadnu na obrubník a ne na trávník, dole jsem sice pomlácena ale zvedla jsem se a šla před bránu na cigaretu.
Maturitní zkoušku jsem nezvádla v září, takže ne zamrzelo že jsem byla přijata na dvě vysoké školy (dávala jsem jenom dvě přihlášky), a začala jsem chodit na učňák.
- život je hra kterou každý předem prohrál

Od začátku tohoto roku chodím k sexuoložce, s tímto problémem který se zde v topicu řeší. Rodiče to zatím netuší ale kamarádi z brna o tom ví

Uhm... wow. Musím říct, že takhle dark a powerful post jsem tu tak docela nečekala a tak mě poměrně zaskočil. Nebudu si tu hrát na to, že vím, jak se cítíš, nejsem psycholog a máš toho za sebou po čertech hodně. Myšlenky na sebevraždu bych tu na threadu nerada příliš rozebírala, jelikož dřív tu bývala i psychologická poradna a ta nedopadla moc dobře, ovšem kdokoliv bys měla potřebu, klidně mi napiš pmko .

Je dobře, že chodíš k sexuoložce, nicméně pokud bydlíš u rodičů, asi bych to příliš dlouho netajila. Záleží sice trochu na tom, jakou od nich očekáváš reakci, ale i tak je dobré dostat to ze sebe ven. Já počítala s tím, že to bude naprosto v pohodě, ve výsledku je to spíš meh, ale jsem ráda, že to ze mě spadlo a nemusím to už tajit.

Hotaru:

Je vidět, že v otázce své identity máš celkem jasno, tak musím jenom souhlasit s Monique, abys to rodičům dále netajila, aby se ti částečně ulevilo.
Je mi líto, co jsi prožila (sám jsem si taky něco prožil), vypadá to, že tvým největším nepřítelem jsou deprese - poradil bych ti, aby sis našla opravdového odborníka s dobrou reputací (kterému na jeho pacientech opravdu záleží) a léčila se u něj, protože příští pokus o sebevraždu by mohl být tím posledním.

Hotaru: tak diky tvemu prispevku sem si uvedomil ze sem rozmazlenej debilek kterej si mysli ze se kolem nej toci svet a ze bych nejspis potreboval, aby mi nekdo rozbil hubu. takze dekuji...

Baf...

Delší dobu sem nikdo nenapsal, nechtěla jsem tímto příspěvkem nikoho urazit či pohoršit, ale stalo se.
Fun1ku ohledně toho jestli mám jasno, mám a ne zrovna krátkou dobu, vzhledem ke své lenosti která je mým nepřítelem číslo jedna. To také trvalo delší dobu.
Za druhé rodiče už to ví díky mamce již absolutně všichni, nemělo to dlouhého trvání asi dva dny. Je naopak pěkné že to vzali všichni příjemně, no někteří se tím prokousávají ale nedávají to najevo. Asi v tomto směru mám více štěstí než rozumu.
Ani netuším co více nepsat spíše je to na oživení a pozdvihnutí tohoto tématu

Yay, finally *squee*. Asi je vám to celkem fuk, ale stejně jsem měla potřebu to sem napsat

Gratuluju, ačkoli při této zprávě jsem pocítila obrovskou závist.

Mimochodem, zájemcům (a zvědavcům) doporučuji sledovat blog Terky, která zrovna nyní píše své zkušenosti z oné finální operace . Terka navíc píše velmi hezky a čtivě.

Já si právě na blogu od Tezezky pěkně početla a dozvěděla jsem se pár dalších novích věcí vážně pěkné no :3 :3 Jsu zvědavá jestli kamarád kterého znám do toho tedy půjde... Aspoň jsem mu to mohla poslat :3 Hih.... Snad mu bude lépe
A mě samotné to trochu pomohlo X'D