Možná jsem úplně vedle, ale něco co se tu popisuje jsem prožíval pravidelně asi dva roky (pak jsem se začal nějak moc stresovat a ztrácet v leccos důvěru). Šlo sice jen o moje dračí alter ego, ale nedělalo mi problém naprosto se odtrhnout od okolního světa a renderovat si obraz přes realitu.
Po škole jsem sednul do vlaku, nasadil sluchátka, pustil asi 10 minut trvající písničku od Rhapsody of fire (cesta trvala o tak deset-dvacet vteřin delší dobu, takže jsem se nemusel stresovat), zavřel oči a uvolnil se. Najednou jsem viděl sám sebe jak sedím ve vlaku a za oknem si lítá moje dračí alter ego, předvádí se, háže po mně sníh, co se mi rozprskne před obličejem na skle,....netrvalo dlouho a šlo to i s otevřenýma očima. Pro ostatní jsem musel vypadat jak slepec s notnou dávkou alkoholu v krvi, ale v reálu jsem otáčel hlavu za svým alter egem, koukal skrz strop na nádhernou denní oblohu, pozoroval všechno do posledního mávnutí křídel.... Občas mě mrzí, že jsem na střední škole nestudoval delší dobu

Poslední dobou mi to začalo opravdu chybět a tak jsem před spaním po delší době nasadil na hlavu audiofilní sluchátka (neusínat, probudíte se rozlámaní!), lehnul si, protáhnul se, zkusil se uvolnit a pustil oblíbenou muziku (momentálně Znouzectnost). U některých písniček mám nutkání pokopávat si nohou do rytmu - nic se nesmí dusit, doslova si dělejte co vás napadne
Muziku poslouchám dokud neucítím, že bych chtěl opravdu spát. Často to je ten moment, kdy přestávám vnímat slova, neřeším už ani hudbu a nechávám ji volně proudit hlavou od ucha k uchu. Potom stačí vypnout muziku (není podmínkou), krátce otevřít oči a hle, kdopak mi to stojí na peřině a prohlíží si mě?
Možná jsem v popisu nadělal chyby, někdy to s otevřenýma očima nejde, někdy to naopak nejde se zavřenýma. Otevřenýma očima (sotva pár vteřin) si načtu realitu kolem sebe, po zavření si ji snažím udržet před sebou (nehýbu se, hlavou se mi nic nehoní, nemá kam utíkat), na někoho pomyslím a hlava už renderuje postavu přes obraz v paměti. Jakmile se tam postava objeví, tak už mi většinou nedělá problémy občas krátce otevřít oči (znovu si načíst realitu) a postava nikam neuteče. Samozřejmě, co funguje na mě nemusí fungovat na ostatní (a možná jsem opravdu hodně uskočil od témata).

Jeden by nevěřil jak může být Luna reálná - nebojím se jí opatrně sáhnout na kopýtka, tvář, opatrně se dotknout čumáky,...samozřejmě jen v mysli, v realitě se nehýbu. Pokud se hýbu v realitě, tak si musím domyslet i ten pocit, že něco ohmatávám, jinak projdu rukou skrz chudáka Lunu