Momentálně dělám na brigádě v Olomouci a napadlo mě, založit tu vlákno o těchto prázdninových pracích. Věnovalo by se obsahu brigád, časovou, psychickou a fyzickou vytíženost. Myslím si totiž, že by to pracujícím studentům mohlo přijít vhod. Všeobecně všechno okolo brigád a tak dále. A proto se ptám každého, kdo na toto téma narazí: Dělali jste někdy brigády? Jaké? Mohli byste popsat činnost, pokud se vám bude chtít?


Teď dělám jako výpomoc v kuchyni na Sportovní hale v Olomouci ve firmě svého strýce. Práce je dost a je docela těžká. Za dobu své práce si sednu do obědní přestávky maximálně na záchodě a je neustále co dělat. Vstávám okolo 5:50, protože cesta tam mi nějakou dobu trvá a chodím na 7. V kanceláři se zapisují času příchodu a odchodu každého zaměstnance. Dělám asi do 14-15, záleží na vytíženosti provozu kuchyně a jídelny. Mobil z důvodů nerušené práce odevzdávám v kanceláři a mám na něj povolení pouze v polední pauze a ke konci.

Dělal jsem někdy brigádu. Asistoval jsem TVO v kamenolomu. U zaměřování, kdy jsem ve větru dešti obcházel okraj etáže s teleskopickou značenou tyčí a držel ji pokud možno svisle. To byla sranda. A pak to samé ještě u paty etáže. To už byla menší sranda, protože dole většinou ležely hromady neodvezeného materiálu po minulém odstřelu, takže jsem s tou tyčí musel šplhat jak kamzík a občas na mě ještě jako bonus shora pršely kamínky. A nebo jsem asistoval i u samotného provedení odstřelu. Vytahat z vrtů výztuhy, počkat na kamion trhavin, vyložit ho, roztřídit bedny, dostat instruktáž v jakém pořadí to tam dneska půjde a pak vesele roznášet štangle a kabely a spouštět to do vrtů. A pak se uklidit dřív než někdo zmáčkne to červený tlačítko.

Odesláno z mého LG-D802 pomocí Tapatalk

Jóó brigády. Kde že ty mladé časy jsou Na dvě si vzpomínám velmi dobře.... Na tu druhou jsem tedy nenastoupil, protože bych ji asi nedal, ale jen ta nabídka mi dodnes vězí v hlavě.

Rok 1996 a moje úplně první brigáda byla, když za mnou přišel kamarád, zda bych s ním nešel umývat okna na jednu benzínku. Ony tam jsou dvě hned naproti sobě, tak že by si on vzal jednu stranu a já zase druhou. Vidina velikých peněz mě zlákala a tak jsem druhý den s ním frčel na přeložku, kde si kamarád pochopitelně vzal tu frekventovanější stranu. Byl pátek a tak lufťáci jezdili na svý chatky, takže jeho strana neměla o žíznivé automobily nouzi. Já naopak stále seděl na obrubníku a se stěrkou v ruce čekal na nějaký rito.
Za dvě hodiny už měl kamarád skoro 3 stovky a já pouhých 40 korun, což mi na náladě fakt nepřidalo... Tedy až do doby, kdy se na mě usmálo veliké štěstí.
To štěstí se zjevilo v podobě velikého autobusu s německy mluvícími seniory. Evidentně měli namířeno do Prahy a tato benzínka byla pro ně zastávkou na protáhnutí. Nečekal jsem, že někdy uvidím vycházet z busu na 50 němců. Nicméně jsem stále neměl co na práci a když jsem viděl notně špinavá okna u toho busu, tak jsem řidičovi naznačil, zda by nechtěl využít mých služeb. Jemu to bylo jaksi jedno a jen pokrčením ramen a pokynutím ruky na okna mi dal svolení.
Za nějakých 15 minut jsem měl okna v docela čistém stavu a pomalu odcházel na své místo. Co jsem však nečekal, bylo to, že mě sledovali ti němci a jakmile jsem usedl, začali jeden po druhém jít směrem k autobusu. Nešli však přímo, ale udělali si cestu kolem mě a každý z nich mi pak dal pět marek.
Když pak nastoupili do busu a odjížděli, tak celá jedna strana mávala na moje celé zkoprnělé já a snažil se vstřebat to, co jsem právě zažil. Ti důchodci mi dali celkem 260 marek ( v té době byla marka za 18 kč. takže nějakých 4600 kč.) a chvilku mi trvalo, než jsem vstal, přešel k mému kamarádovi a řekl mu, že tu končím, protože za necelé tři hodiny jsem si vydělal to, co v té době za 2 až 3 týdny na brigádě. A mě ta částka bohatě stačila. Psal se rok 1996.

O nějaký ten rok či dva dál, na mě zvonil jiný kamarád, zda bych mu nemohl půjčit nějaké naučné knihy o koních. Ve mě hrklo poprvé, protože zrovna on takový fotbalista a nasměrovaný na úplně jiné životní odvětví, co snad viděl koně jen z rychlíku, se chce něco naučit o koních.
"Na co ty chceš prosim tebe takový věci?" zeptal jsem se ho udiveně. On mi na to odpověděl, že mu strejda sehnal na měsíc brigádu u koní v Německu a že by potřeboval něco vědět. Tak jsem mu ochotně půjčil dvě knihy a s velmi drtivým úsměvem si v duchu říkal, jak je svět obrácený vzhůru nohama, když někdo takový dostane tak úžasnou možnost brigády a ještě v Německu. Za měsíc mi pak přišel vrátit knihy a samozřejmě, že se neopomenul zmínit, že tam dostal 1000 marek. NJN... Někdo to prostě má.

Psal se rok 2000 a já se před svou první prací po střední, seznámil s jedním týpkem, co by mi prý dohodl supr brigádu, než budu mít práci. "16000 kč. čistýho, jen od pondělí do čtvrtka a od 9:00 do 14:00 hod." Takhle mi to přednesl.
Po prvotním šoku jsem si pak zpětně v mysli přehrával, co mi právě řekl a nějak mi stále unikalo, co že to vlastně je za práci.
Když jsem pak po mém zeptání zjistil, že by se jednalo o umývání mrtvol, měl jsem sto chutí z něj udělat mrtvolu další. O to víc, když jsem si uvědomil, že to fakt myslel vážně. Být umývačem mrtvol se mi fakt nechtělo.

Pokud si vzpomínám dobře, tak když vynechám jednu asi 2 denní službu na parkovišti u koupaliště, má jediná pořádná brigáda byla tak v roce 1998, možná 99. Potřeboval jsem peníze na součástky k počítači, a zrovna jsem neměl po ruce potřebný obnos.

Maminka v té době pracovala v administrativě v masokombinátu, takže nebyl problém sehnat jakékoliv místo. Jako problém se spíš ukázalo na něm zůstat.


Poprvé jsme totiž skončili těsně vedle bourárny, a že bych se měl přiblížit k té hrůze, nebo se v ní ještě hrabat, tak na to jsem teda fakt neměl. Maso jsem už dost dlouho jedl jen v malém množství, a byť tento zážitek zatím nijak nezměnil můj pohled na něj, mám od té doby jistý názor na kritiky, co žvaní, jak hraní násilných a krvavých her člověka otupí či ho snad naučí násilí milovat.

Takže po pár minutách jsem se s bratrancem nechal převelet jinam. To bylo už dál, v balírně hotových párků. To považuji asi za nejlepší část služby. Byla tam sranda. Nás dva přidělili před stroj, kde jsme měli házet po třech párky do obalů (9 vaniček najednou), a stroj je následně zabalil, načež na jeho konci byly brigádnice, co obaly skládaly do krabic.

Stroj jel velmi pomalu, a my jsme se při práci bavili tlacháním o tom, jaký level Dooma postavíme odpoledne v editoru. Po hodině nás to tempo přestalo bavit, tak jsem začal zkoumat programovací display stroje.

Vzhledem k mému talentu se šťourat v technice a brantracově talentu přitahovat průšvihy netrvalo dlouho, a přenastavil jsem stroj ze 2 na rychlost 4.

To už nás bavilo o něco lépe, a začali jsme hledat efektivnější způsoby ukládání párků do krabiček. Namísto braní do prstů jsme je začali nabírat mezi prsty, takže jsme každý stihl v jednom cyklu naplnit 3 vaničky místo 3 oba, zatímco se pás posunul jen o 3 celkem.

Člověk má rád výzvy, takže jsme nakonec skončili u rychlosti 7, která jakžtakž stíhala držet krok s naší inovativní metodou práce Takže jsme takhle asi 2 hodinky skládali a kecali, aniž bychom si všimli, že se mezitím slečny odebraly ven na cigárko.

Z letargie nás vyvedlo teprve, když se stroj zaseknul, pípnul a zdechnul Tak jsme z něj vyndali nahromaděné balíčky, resetovali stav, a jen tak mimochodem se kouknuli na jeho konec, kde byla asi 2 metrová hromada. Pro ten den jsme měli tím pádem padla. Nutno říct, že my jsme průšvih neměli

Další dny jsme trávili střídavě tady a střídavě venku, kde jsme jednou čistili plechovky od prošlé paštiky (která se následně přimíchávala k čerstvé várce). Občas byla sranda, jako když jela skupina brigádníků s vozíkem plným bedýnek s párky a celé se jim to vysypalo venku na aslfalt. Přišel mistr, nařídil sebrat a dělat, jako by se nic nestalo

Nejlepší zážitek asi bylo, když jsme dostali za úkol vyčistit katakomby (sklep s desítky metrů betonových tunelů). A jak jinak než horkou párou a wapkou. Tak jsme se do toho dali. No, za hodinu už to nebyl sklep, ale podzemní řeka, protože kanál nějak nestíhal, ale hlavně jsme měli tak na půl hodinky volno, protože přes páru nebylo vidět na krok, natož najít cestu vem. Nakonec si nás našel mistr, protože si snad myslel, že tam hoří

Když nám pak dal vyčistit výtah, tak jsme na to nejprve šli ručně pomocí košťat a drátěnek, ale po dvou hodinách nás napadl zlepšovák. Vzali jsme si dřív použitou wapku a celý výtah objeli. No, svítil jak křišťál. Jen dole v šachtě to pak jaksi plavalo. Ale nikdo s tím problém neměl.

Dvakrát jsme byli přiděleni na dolní závod, kde jsme se přizpůsobili místní morálce a žrali párky. Když byl čas úklidu, tak jsme využili velké haly, kluzké podlahy, košťata a zbytky na podlaze k hraní hokeje. Obsluha kamerového systému se asi musela dobře bavit.

Ke konci naší brigády jsme byli přiděleni do kuchyně. Tam pokračovala sranda. Většinou nebylo z čeho vařit a nebo to byl humus. Třeba onehdá jsme měli vařit rýži. Prý: 5 minut a dost. Nasypali jsme to do obřího hrnce, a po 2 minutách z toho byla kaše. Takže ten den rýže nebyla Pro náhradu jsme se vydali přes dvůr do mrazích boxů, kde bylo uskladněno jídlo pro zaměstnance.

Na dně bedny jsme našli kvádry ledu a v nich těžko identifikovatelné plechovky. V kuchyni jsme z nich led rozmlátili a vyšlo najevo, že jde o guláš. Tak šel do hrnce a ten den k němu byly brambory. To, že to maso bylo už 6 let prošlé jaksi nikoho netrápilo. Sice bylo tvrdé, ale zakamuflovali jsme to kořením a všichni si pochvalovali. Nikdo neumřel. To vše samozřejmě pod dozorem kuchařky.


Po měsíci práce jsem dostal mzdu, a šel si hrdě koupit co jsem potřeboval (což byl 56k modem, TV 3D karta a volant s pedály). Od té doby jsem už na brigádě nikdy nebyl.



Přišla střední škola, a zatímco jsem se během roku učil (v rámci možností), o prázdninách jsem se spíš flákal.

Po škole jsem nastoupil do Škoda Kvasiny, ale po 2 měsících jsem odešel, protože ta monotónní práce mi nedělala dobře. Takže by se to také dalo počítat jako brigáda. Tehdy bylo docela těžké sehnat zajímavé zaměstnání, tak jsem nastoupil na něco, co není ani brigáda, ale ani zaměstnání.

Totiž vedoucí kroužku počítačů v Domě dětí a mládeže. Tam jsem vydržel asi rok a půl. Práce s dětmi je potíž, protože ty dávaly spíše přednost hraní si nad vším ostatním, takže můj předpoklad, že mají zájem o počítače stejný, jako my ve stejném kroužku o 10 let dřív, šel rychle k šípku.

Ne že bych byl sám o sobě dobrý učitel, ale práce, kde se nemůžete plně realizovat, není zrovna ideální. Naštěstí jsem pak nastoupil už do plného zaměstnání, kde jsem prakticky doteď.