„Jeď si!“ povolil kníze, „ale Šemík bez křídel ti nepomůze!“ Zasmál se a poručil, aby zavřeli brány.
Horymír však, nedbaje Křesomyslova posměšku, chvátal potěšen do stáje ke svému Šemíku.
Skočil k němu, objal jeho šíji, přitiskl svou tvář k jeho hlavě, hladil ho, mluvil k němu tichým hlasem a Šemík, zařehtav, radostně hrabal přední nohou, az dlahy duněly.
Pak všichni, kníze s kmety a vladykami na výstupku, i kovkopové, strázci i lid dole nádvořím podivili se, kdyz ze stáje vyrazil na prostoru Šemík, jejz Horymír u huby vedl. Všichni obdivovali se krásnému, bujnému koni. Bělouš byl grošovatý, širokého krku, dlouhé hřívy a hustého ohonu, na štíhlých nohách malých kopyt, jako jelen. Oči mu svítily, a pohazuje bujnou hlavou, šířil zardělé nozdry.
Nohy se mu jen kmitaly v hravých, tančivých krocích, a jak se na něj Horymír vyšvihl, počal se točit, obracet. Horymír v rozkoši, ze má zase milého koně, zavýskl, a Šemík se vzepjal na zadní, zařehtal, az se širým nádvořím rozléhalo. A jiz dlouhými lehkými skoky pustil se dokola prostranstvím; Horymír zavýskl podruhé, a Šemík skočil od jedné brány ke druhé.
Poblíze valu zavýskl Horymír potřetí a vzkřikl:
„Nuze, Šemíku, vzhůru!“
Přitisknuv kolena, nahnul se k vlající hřívě, a vtom promluvil Šemík:
„Pane, drz se!“ A jiz skokem po náspu vzhůru, a druhým, ohromným skokem přes roubenou hradbu.
Všecko kol úzasem ztuhlo.
Bělouš s jezdcem se mihli nad obrubou, kmitli se povětřím jako pták, hříva koni i vlasy jezdcovi zavlály, a jiz střelhbitě, vraz zapadli, zmizeli.
Na hradě vykřikli úzasem i hrůzou. Kdekdo se hnal na valy podívat se, kam sletěl zoufalý jezdec, kde roztříštěn, zalitý krví lezí i jeho Šemík.
Hleděli z hradeb i srubů a ţasli, trnuli zas a více, a křičeli vztekem i radostí, jak kde stáli horníci nebo zemane, a ukazovali do údolí, k Radotínu, kde rovinou uháněl dlouhými skoky Šemík s Horymírem.
Ještě nezmizel jezdec zrakům a jiz vladykové za něj úsilně prosili; také dvořané se po
takovémto divu snazně přimlouvali, a Křesomysl je neoslyšel.
Ihned poslal na Neumětely za Horymírem, aby se bezpečně navrátil, ze je mu všechno
odpuštěno. I přijel druhého dne, ale na jiném koni, ne na Šemíku, a pokořil se knízeti. Kdyz pak se ho kníze otázal, kde má Šemíka, vladyka smutně odpověděl:
„Tam doma mně velmi teskliv stojí, neb tím nesmírným skokem si hrubě ublízil.“
Horymír neměl na Vyšehradě zádného stání.