Bronies.cz

„On není v pořádku! Za tohle by si zasloužil pořádně protáhnout alicorní magií! Od všech princezen! A Elementy Harmonie! A pořádně, najednou a několikrát!“
Twilightiny kamarádky se na sebe krátce podívaly, a pak jejich pohled potichu sklouznul zpět k místu, na kterém seděla zuřící princezna. „Twilight?“
„Copak tohle se dělá? Takové barbarství! Takové ubližování bezbraným! Jen se podívejte na toho chudáčka!“
„Twilight...“
„Jestli se mi dostane do kopyt...!“
„Twilight!“ zvedla hlas Applejack, „je to jen kniha.“
Twilight na své kamarádky vrhla zamračený pohled. Po tváři jí stékaly slzy. „Zrádci,“ zasyčela, a dál se snažila kopýtkem vyrovnat oslí ucho na stránce.

Znáte mě, jen tak se houpu po městě, pro jednou si všichni zločinci světa dali pokoj, a k čemu se nenachomýtnu: v jednom bytě s prosklenou zdí sedí holka v červenomodrém kostýmu. Fanynka?
Tak jsem se šel podívat. Bylo tam víc dětí, tak jsem myslel, že jim zamávám a udělám radost.
Vtom slyším: "A to fakt myslíte, že maká i v noci?"
"Nejspíš skoro vůbec nespí!" povídá ta holčička. "Navíc musí všechno tajit rodině a kamarádům, a možná chodí do práce. Představte si hlídat děti a zároveň zachraňovat svět!"
"Chudáček..."
To už jsem byl na odchodu. Děcka, nemáte ani páru.

"Myslíš, že tady jsou někde naši rodiče?" špitla Sunny, když se svým bratrem vlezla rozbitým oknem dovnitř.
"Je jediná možnost, jak to zjistit," odvětil Stripe.
Rozhlédl se po zaprášených ubrusech a prázdném pódiu.
"Víš, Stripe, pořád se mi nechce věřit, že jsem odsud. A že moje máma je ponybot."
Ale Stripe zíral na jednu hru: "Sunny, já si pamatuju, jak jsme tohle hráli. Jsme doma."
Sunny zavrtěla hlavou: "Těžko. Roboti děti nedělají."
"To nemůžeš vědět!"
"Je tu někdo?" ozvalo se náhle. Ze tmy vyšla vysoká postava. Stripe znejistěl, ale byla to Sunny, která se k loutkáři rozběhla a vykřikla: "Tati!"

Zrakem téměř hypnotizovala své přední pravé kopýtko a hadičku, která do něj byla napíchnuta. „Už mě to tu nebaví.“
„Ani trochu se ti nedivím.“
„Já tu prostě NECHCI být.“
„Neboj. Těch pár dní na kapačkách ještě vydržíš. A potom… tě snad propustí.“
„Snad.“
„Přinejhorším tu nějakou dobu pobudeš.“
„Ani. S tím. Nestraš.“
„Stejně jsi náš borok,“ neodpustila si Blue. S povzbudivým rozloučením zavřela dveře. Ember za ní jen tupě zírala.
„Chudáček malej, už ani neví, co kecá za blbosti,“ odfrkla si nakonec povýšeně. „Prej borok…“
Chystala se lehnout zpátky na postel, když jí opět přepadla krutá bolest v bříšku.
„SESTŘI!“

Ticho, prosím! Tribunál přátelství právě zasedá.
Na lavici obžalovaných – král Sombra.
Fůůůj! Hanba!
Ticho! Sombra je obžalován z následujících zločinů: Státní převrat, úkladná vražda, omezování osobní svobody, nedodržení zákonem dané pracovní doby a minimální mzdy, svatokrádež, stavba schodišť bez řádných stavebních povolení, bez souhlasu památkářů a ve finále i bez ohledu na platné normy a zajištění povinných bezpečnostních prvků a na naléhání slečny Rarity i zločin nevkusného dekoru a barevných kombinací.
Ať shoří v pekle! Pověsit! Pověsit! Pověsit!
Ticho! Přeje si obžalovaný přednést svou obhajobu?
V dětství jsem přišel o kamaráda.
Awwwww, chudáček. Zaslouží druhou šanci!
Osvobozen v plném rozsahu!

Myslela jsi už na svou budoucnost, Apple Bloom?
Nemyslela.
Slyšíš to, bábi?
Applejack, klid. Bez podkovy ani jabloň nenakopeš, nebo jsi snad už viděla, že by šel dřevní vlk do sadu sám, Apple Bloom? Zkrátka musíš důkladně myslet na to, jak bys v tom životě to –
Něco –
Rozumíš, ani Canterlotská stráž nenosí ošatky do kůlny bez obojku.
Neklepal někdo?
Zkrátka, sestřičko, podstatou Equestrie je střední třída. Není přece možné zalévat jabloně a u toho mít v Baltimare dům. Strýček Orange vždycky říkal – život je nepopsaná kniha. Ty opravdu nevíš, co do ní napíšeš?
Nevím, ségra.
Slyšíš to, bábi?
Applejack, klid.

Zatím se celá akce moc dařila. Moje rodina tu byla, i přátelé, a přichází hřeb večera.
Za oponou malého pódia na mě čeká moje babička a můj kluk, dva lidé, kteří mě do mých osmnácti nejvíce podporovali. Od obou dostanu pusu a vystupuji do malého kužel světla.
"P-promiňte?" Všichni se na mě podívali. Zamávám. "Ahoj! Moc děkuji, že jste přišli. Všichni pro mě hodně znamenáte, a jsem vděčná za všechno, co jste pro mě udělali." Chvilku je ticho. "Dneškem si začínám plnit sny, a prvním bude zpěv před obecenstvem. Tati, pusť prosím muziku." Dodávám: "Možná budu brečet. Snad to nevadí."

“Jasně, Pinkie. Uvolním si místo v kalednáři.”
Pinkie se na Twilight zazubila. Celá se třásla. “Skvělé! Ta zahradní párty se ti určitě líbit! Už na ni mám naplánovanou takovou spoustu aktivit, na kterých se můžeš zabavit s přáteli které už máš, nebo které si na ní najdeš!”
“Nepochybuji o tom. Akorát...” Twilight se znovu podívala na pozvánku. “Je tu název, je tu čas, ale nevidím místo konání.”
“Nebuď směšná. Vždyť to tam stojí růžové na žlutém!”
Po další minutě, kdy Twilight pozvánku zmateně převracela, přeci jen dodala: „Duh! Je to zahradní párty! Kde jinde by měla být, než za hradem?“