Utíká tmou v temným lese,
a hlas zlý se za ní nese.
Scootaloo malá má velký strach,
a její odvaha byla proměněna v prach.
Hlas zlý už ji rychle dohání,
a jeho slova jí do očí slzy vhání.
"Ani létat neumíš, všichni se ti smějí,
jsi nula, všichni tě rádi nemají".
"To není pravda" do tmy vykřikuje,
a bolest v srdci jí hlas vyprovokuje.
"Prosím, nech toho" marně prosí,
sprosté nadávky ji v duši dusí.
Probouzí se náhle uprostřed noci,
noční můra už ji nemá ve své moci.
S rozcuchanou hřívou těžce oddechuje,
a slza ji oči opět zaplavuje.
Jenom tam leží a tiše vzlyká,
klidný spánek už se jí netýká.
Když už si nemyslí že usne zas,
uslyší ten nádherný známý hlas.
"Co se děje prcku, spadla jsi na zem ?
Zas jsi měla ten ošklivý sen ?
Už jsi kvůli tomu musela zase vstát ?
Tak pojď, dnes můžeš se mnou klidně spát."
Scootaloo ulehá vedle ní,
tak jak o tom vždycky sní.
A dřív než bys řekl "jů",
už jsou obě v klidné říši snů.
Noční můry už jí netrápí,
když vedle ní klidně spí,
to že bude s ní ona ví,
její strážný anděl duhový.