30.05.2012, 23:09
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 28.12.2015, 12:49 uživatelem Jamis. Edited 1 time in total.)
...but there's no doubt it's worth fighting for!
Právě jsem dokoukal druhý díl "The Return of Harmony" a zcela vážně se cítím![[Obrázek: ZvThHtn.jpg]](https://i.imgur.com/ZvThHtn.jpg)
Co mi na ponících nejvíc učarovalo byl patrně fakt, že příběhy (nejvíce FiM, ale i některé starší) mi až příliš připomínají některé (ne)dávné kapitoly mého vlastního života a nastavují tak zrcadlo rozhodutím, která jsem udělal. Tyhle myšlenky se mi pak samy od sebe převalují v hlavě tak dlouho, než se tyhle "paralelní události" ukáží jako ukázkový příklad, jak to dopadne, když slevím ze svých zásad a životních hodnot. No a tenhle (dvoj)díl mě upřímně dorazil...
Nevím, jestli znáte ten pocit, kdy se smutek (z neúspěchu, vnějších příčin nebo třeba jen dlouhodobého pocitu osamění) změní v iracionální vztek vůči blízkým lidem, pro které byste jinak udělali první poslední. Osobně to znám až moc dobře: ten pocit z toho, že i přes to, kolik přátel mám, tak se v těžké chvíli neobjevil ani jeden (nedoneslo se až k nim). Když mě ten pocit pohltí, zapomenu na všechny ty větší i menší události, které nás stmelily dohromady a moje mysl v tomhle marastu topí až několik dní... Mám pár přátel a desítky blízkých kamarádů, co se ke mě rádi hlásí, když se třeba jen náhodou vidíme a myslím, že kdybych je požádal o pomoc tak určitě neodmítnou... a přesto se mi tohle občas stane. Je pravda, že už se nevídáme tak často - většina z nás pracuje, někteří mají rodiny, a tak kdysi pevná přátelství ztrácejí pro mnoho mě blízkých lidí na důležitosti (a to je možná ta příčina).
Jestli mi něco v životě nastavilo takhle přesně vykreslené zrcadlo událostí, které jsem rozhodně nechtěl (a trochu bál) vidět, tak to bylo tohle... a teď mi pro změnu vrtá hlavou myšlenka, co s tím... nezmění se to ze dne na den (funguje skutečně jen v knížkách a filmech), ale kdy jindy začít, když ne teď.
Docela by mě zajímalo, jestli se někdo s podobným přesahem setkal, alespoň částečně a jak to na vás zapůsobilo.
Já se na to radši půjdu vyspat a vůbec bych se nedivil, kdyby se mi o tom zdálo celou noc...
Právě jsem dokoukal druhý díl "The Return of Harmony" a zcela vážně se cítím
Co mi na ponících nejvíc učarovalo byl patrně fakt, že příběhy (nejvíce FiM, ale i některé starší) mi až příliš připomínají některé (ne)dávné kapitoly mého vlastního života a nastavují tak zrcadlo rozhodutím, která jsem udělal. Tyhle myšlenky se mi pak samy od sebe převalují v hlavě tak dlouho, než se tyhle "paralelní události" ukáží jako ukázkový příklad, jak to dopadne, když slevím ze svých zásad a životních hodnot. No a tenhle (dvoj)díl mě upřímně dorazil...
Nevím, jestli znáte ten pocit, kdy se smutek (z neúspěchu, vnějších příčin nebo třeba jen dlouhodobého pocitu osamění) změní v iracionální vztek vůči blízkým lidem, pro které byste jinak udělali první poslední. Osobně to znám až moc dobře: ten pocit z toho, že i přes to, kolik přátel mám, tak se v těžké chvíli neobjevil ani jeden (nedoneslo se až k nim). Když mě ten pocit pohltí, zapomenu na všechny ty větší i menší události, které nás stmelily dohromady a moje mysl v tomhle marastu topí až několik dní... Mám pár přátel a desítky blízkých kamarádů, co se ke mě rádi hlásí, když se třeba jen náhodou vidíme a myslím, že kdybych je požádal o pomoc tak určitě neodmítnou... a přesto se mi tohle občas stane. Je pravda, že už se nevídáme tak často - většina z nás pracuje, někteří mají rodiny, a tak kdysi pevná přátelství ztrácejí pro mnoho mě blízkých lidí na důležitosti (a to je možná ta příčina).
Jestli mi něco v životě nastavilo takhle přesně vykreslené zrcadlo událostí, které jsem rozhodně nechtěl (a trochu bál) vidět, tak to bylo tohle... a teď mi pro změnu vrtá hlavou myšlenka, co s tím... nezmění se to ze dne na den (funguje skutečně jen v knížkách a filmech), ale kdy jindy začít, když ne teď.
Docela by mě zajímalo, jestli se někdo s podobným přesahem setkal, alespoň částečně a jak to na vás zapůsobilo.
Já se na to radši půjdu vyspat a vůbec bych se nedivil, kdyby se mi o tom zdálo celou noc...
Princess Luna: Everypony has fears, Scootaloo. Everypony must face them in their own way. But they must be faced, or the nightmares will continue.
Rainbow Dash: It feels good to help others get something they always wanted but never had. Almost as good as getting it yourself.
Rainbow Dash: It feels good to help others get something they always wanted but never had. Almost as good as getting it yourself.
The Last Rebel... still alive