17.05.2013, 15:37
( http://www.youtube.com/watch?v=YgR2wmGPtdw )
Tak jsem si vzpomněl na další příhodu co se mi stala nebo možná nestala ani sám nevím. Je to něco jako s tím psem o čem jsem tu už psal a je to docela podobné. Nejpodivnější je ale to, že se mi to stalo ještě s dalšími pěti lidmi, ale jen já si pamatuju co a ostatní jakoby tam ani nebyli. Je to velmi podivné, ale teď na začátek tohoto příběhu....
Stalo se to přibližně před deseti lety u mého bratrance v polsku. Kousek za domem mají les a říká se, že se tam ději podivné věci. Tak jsme se rozhodli těsně před půnocí, že se tam vydáme a zjistíme jestli je to pravda nebo ne.
První zvláštní věcí bylo to, že měsíc abnormálně zářil a připadal mi mnohem větší. I venku jsem cítil takovou podivnou energii povědomou. Na stezku odvahy jsem se vypravil se svým bratrancem, strejdou, taťkou a kamarádkou od bratrance. Vydali jsme se na cestu něco po desáté hodině.
Když jsme dorazili do lesa tak jsem měl čím dál podivnější pocit a začal foukat silný vítr. Šli jsme dál do lesa a i když jsme ušli jen kousek tak už nešlo vidět na jeho okraj. Stratili jsme se a po chvíli bloudění jsme uviděli v dáli světlo. Rozhodli jsme se k němu jít.
Ušli jsme jen pár kroků, ale najednou jsme byli hned u toho světla. Byla to velká vatra a skupina lidí kolem ní tančila podivný tanec. Skoro bych řekl, že to vypadalo na indiány. Netuším co jsme to tehdy viděli, ale měsíc v tu chvíli zářil více a více a byl obrovský.
Vypadalo to děsivě a krásně zároveň. Byla tam velká louka a za ní vysoká kamenná zeď. Strejda v tu chvíli říkal, že je to prý hřbitovní zeď, ale že to není možné, že je několik kilometrů od místa kde jsme vešli do toho lesa a to jsme určitě nemohli ujít.
Další zvláštní věc, které jsem si všiml byla podoba lesa. Bylo léto a listí ani zdaleka neopadávalo, ale když jsme byli na tom palouku tak všude bylo hodně podzimního listí a když zafoukal vítr tak listí poletovalo všude kolem.
Nakonec jsme se vraceli zpátky a za chvíli jsme vyšli tam kudy jsme i do lesa vcházeli. Vítr utichl a když jsem se podíval na měsíc tak byl takový jaký je dnes.
Jak jsme se vrátili domů tak jsem s nadšením ostatním vyprávěl co jsme viděli, ale najednou mi strejda i ostatní se kterými jsem tam byl řekli, že nic takového tam nebylo. Že jsme šli pár metrů do lesa hned na otočku zpátky.
Když jsem se podíval pak na hodiny tak uběhlo něco málo přes čtvrthodiny od doby co jsme vyšli ven.
Do dnes to nechápu co se vlastně tehdy stalo. Sen to být nemohl, ale bylo to přitom tak skutečné. Párkrát jsem ten příběh vyprávěl všem co tam semnou byli, ale nikdo si nci nepamatoval. Nakonec i já sám jsem uvěřil tomu, že to byl jen výplod mé fantazie a nějak jsem na to zapomněl a až teď jsem si to vybavil.
Tak jsem si vzpomněl na další příhodu co se mi stala nebo možná nestala ani sám nevím. Je to něco jako s tím psem o čem jsem tu už psal a je to docela podobné. Nejpodivnější je ale to, že se mi to stalo ještě s dalšími pěti lidmi, ale jen já si pamatuju co a ostatní jakoby tam ani nebyli. Je to velmi podivné, ale teď na začátek tohoto příběhu....
Stalo se to přibližně před deseti lety u mého bratrance v polsku. Kousek za domem mají les a říká se, že se tam ději podivné věci. Tak jsme se rozhodli těsně před půnocí, že se tam vydáme a zjistíme jestli je to pravda nebo ne.
První zvláštní věcí bylo to, že měsíc abnormálně zářil a připadal mi mnohem větší. I venku jsem cítil takovou podivnou energii povědomou. Na stezku odvahy jsem se vypravil se svým bratrancem, strejdou, taťkou a kamarádkou od bratrance. Vydali jsme se na cestu něco po desáté hodině.
Když jsme dorazili do lesa tak jsem měl čím dál podivnější pocit a začal foukat silný vítr. Šli jsme dál do lesa a i když jsme ušli jen kousek tak už nešlo vidět na jeho okraj. Stratili jsme se a po chvíli bloudění jsme uviděli v dáli světlo. Rozhodli jsme se k němu jít.
Ušli jsme jen pár kroků, ale najednou jsme byli hned u toho světla. Byla to velká vatra a skupina lidí kolem ní tančila podivný tanec. Skoro bych řekl, že to vypadalo na indiány. Netuším co jsme to tehdy viděli, ale měsíc v tu chvíli zářil více a více a byl obrovský.
Vypadalo to děsivě a krásně zároveň. Byla tam velká louka a za ní vysoká kamenná zeď. Strejda v tu chvíli říkal, že je to prý hřbitovní zeď, ale že to není možné, že je několik kilometrů od místa kde jsme vešli do toho lesa a to jsme určitě nemohli ujít.
Další zvláštní věc, které jsem si všiml byla podoba lesa. Bylo léto a listí ani zdaleka neopadávalo, ale když jsme byli na tom palouku tak všude bylo hodně podzimního listí a když zafoukal vítr tak listí poletovalo všude kolem.
Nakonec jsme se vraceli zpátky a za chvíli jsme vyšli tam kudy jsme i do lesa vcházeli. Vítr utichl a když jsem se podíval na měsíc tak byl takový jaký je dnes.
Jak jsme se vrátili domů tak jsem s nadšením ostatním vyprávěl co jsme viděli, ale najednou mi strejda i ostatní se kterými jsem tam byl řekli, že nic takového tam nebylo. Že jsme šli pár metrů do lesa hned na otočku zpátky.
Když jsem se podíval pak na hodiny tak uběhlo něco málo přes čtvrthodiny od doby co jsme vyšli ven.
Do dnes to nechápu co se vlastně tehdy stalo. Sen to být nemohl, ale bylo to přitom tak skutečné. Párkrát jsem ten příběh vyprávěl všem co tam semnou byli, ale nikdo si nci nepamatoval. Nakonec i já sám jsem uvěřil tomu, že to byl jen výplod mé fantazie a nějak jsem na to zapomněl a až teď jsem si to vybavil.
Lidský život je jako květina. Ze začátku je to malé a nerozvinuté poupě, ale jednoho dne nádherně rozkvete a až příjde jeho čas tak uvadne a uschne. To, že je někdo jen malé poupě ještě neznamená, že nikdy nerozkvete.