16.10.2013, 17:34
No tak poslední dobou u nás zase začíná docela přituhovat.
Samovolně padají věci nebo se různě přemísťují. Asi nejhorší bylo když jsem byl v altánku. Chtěl jsem si tam na chvíli oddechnout a chtěl jsem být sám. Po chvíli tam ještě přišla naše kočka. Nic se nedělo až do doby kdy mě zavolali na oběd. Odcházím z altánku, ale když jsem zavřel dvířka tak proti mě zafoukal vítr a cítil jsem něčí přítomnost. Kočka se naježila zasyčela a utekla.
Zvláštní, že jsem necítil nic zlého, ale ani dobrého. Jen takovou zvláštní prázdnotu. Otočil jsem se a chvíli sledoval jestli se něco stane a pak jsem si všiml jak na jedné poličce kde jsem si přinesl o prázdninách z lesa takový zvláštní kámen a položil jsem ho tam. Od tédoby jsem si ho moc nevšímal, ale najednou se ten kámen začal pomalu naklánět až po chvíli spadl s hlasitou ránou na zem a rozpůlil se.
Normáně by zamnou byla jen ohnivá čára, ale tentokrát jsem nedokázal utéct. Vešel jsem dovnitř a vzal ty dvě půlky kamene a dal je zpátky. Skoro jakoby v tu chvíli nebyl sám sebou. Byl to divný pocit a cítil jsem takovou podivnou prázdnotu a smutek. Potom jsem vklidu odešel a když jsem se později vrátil tak kámen byl v celku jen měl odštípnutou špičku.
Potom ještě takhle spadlo pár předmětu a byl klid. Netuším co to bylo, ale bylo to hodně zvláštní.
Samovolně padají věci nebo se různě přemísťují. Asi nejhorší bylo když jsem byl v altánku. Chtěl jsem si tam na chvíli oddechnout a chtěl jsem být sám. Po chvíli tam ještě přišla naše kočka. Nic se nedělo až do doby kdy mě zavolali na oběd. Odcházím z altánku, ale když jsem zavřel dvířka tak proti mě zafoukal vítr a cítil jsem něčí přítomnost. Kočka se naježila zasyčela a utekla.
Zvláštní, že jsem necítil nic zlého, ale ani dobrého. Jen takovou zvláštní prázdnotu. Otočil jsem se a chvíli sledoval jestli se něco stane a pak jsem si všiml jak na jedné poličce kde jsem si přinesl o prázdninách z lesa takový zvláštní kámen a položil jsem ho tam. Od tédoby jsem si ho moc nevšímal, ale najednou se ten kámen začal pomalu naklánět až po chvíli spadl s hlasitou ránou na zem a rozpůlil se.
Normáně by zamnou byla jen ohnivá čára, ale tentokrát jsem nedokázal utéct. Vešel jsem dovnitř a vzal ty dvě půlky kamene a dal je zpátky. Skoro jakoby v tu chvíli nebyl sám sebou. Byl to divný pocit a cítil jsem takovou podivnou prázdnotu a smutek. Potom jsem vklidu odešel a když jsem se později vrátil tak kámen byl v celku jen měl odštípnutou špičku.
Potom ještě takhle spadlo pár předmětu a byl klid. Netuším co to bylo, ale bylo to hodně zvláštní.
Lidský život je jako květina. Ze začátku je to malé a nerozvinuté poupě, ale jednoho dne nádherně rozkvete a až příjde jeho čas tak uvadne a uschne. To, že je někdo jen malé poupě ještě neznamená, že nikdy nerozkvete.