Rwakkovy rozhovory

[Rwakk]

Dnešní rozhovor náleží kritičce s bohatou zkušeností ohledně vlastní tvorby. Její jméno je Aidrien Assagir. Také je to šikovná korektorka a tímto rozhovorem vám něco o ní poodhalím.

Vítám tě u našeho rozhovoru. Jsem rád, že jsi k němu svolila, a zajímalo by mě, co se skrývá za tvojí přezdívkou. Vím, že tvůj blog má mnoho čtenářů, ale na bronies nevystupuješ jako autor, ale spíše jako kritik.

Tato přezdívka vznikla při mé mladické krizi identity, kdy jsem byla jedním z těch šílenců, co byli schopní do jedné do rána prosedět na chatu a prokecat se pomalu až do svobodné Evropy. Vystřídala jsem do té doby dvě přezdívky, ale žádná nebyla ta pravá – ta jedinečná, pod níž jsem chtěla, aby mě lidé znali.
Mluvila jsem tehdy s kamarádkou, která mi navrhla pár jmen – odtud je první část. Slovo „assagir“ jsem si už vyhledala sama. Pochází z francouzštiny, čte se [asaʒiʀ] a znamená „zmoudřet, umoudřit se, přijít k rozumu“. Skutečně jsem tehdy „přišla k rozumu“, alespoň v některých věcech. Hlavně v otázce mé vlastní tvorby. V té době se začínala pozvolna rozjíždět.

Moc dobře vím, že na bronies jsi zveřejnila své staré povídky, ale zajímalo by mě, proč nepíšeš i povídky s pony tématikou.

Diplomatická odpověď by zněla a zní, že mám vlastních originálních nápadů víc než dost, což je pravda. Mé originální světy poskytují mnoho a mnoho příběhů, které kdybych napsala, vyšlo by to nejméně na devět knih a ještě by to možná bylo málo.

Dala jsi podnět k tomu, aby vznikl sborník povídek bronies autorů, a sama ses přihlásila jako jeden z nich. Napíšeš tedy pony povídku?

Nemám takový přehled o literární sekci, jaký bych asi měla mít, nicméně moc dobře vím, jaká situace tam vládne. Nejsem si jistá, jestli by se vůbec shromáždil dostatek autorů, aby se naplnilo všech dvanáct míst. Většinou si svá pony nutkání vybíjím v RP sekci. Tohle je však svým způsobem výzva, která by se neměla odmítnout. Co si budeme povídat – bude to pro mě reklama, ne že ne. A pokud si čtenáři přes sborník najdou cestu i k mé ostatní tvorbě, pak budu jen ráda.

Jsi neodmyslitelnou součástí Rwakkových rozhovorů. Co si o nich myslíš?

Myslím si, že je to hodně dobrý nápad, a trochu mě překvapuje, že s podobnými projekty nepřišel už někdo další. Jsem svým způsobem ráda, že tomu tak nebylo. Zhostil ses toho více než důstojně.

Jsi převážně známá jako literární kritik. Co to všechno obnáší?

Přiznávám se – moje schopnosti ohledně stylistiky mírně pokulhávají a vyhledávání stylistických nedokonalostí mě stojí hodně a hodně energie a soustředění. Zadala jsem si menší cíl – ukázat autorům jejich nedostatky ve formální stránce.
Mnoho začínajících „spisovatelů“ si myslí, že toto mohou zanedbat. Chci jim ukázat, že to tak není. V soutěžích se na formální stránku velice dbá, a pokud chtějí autoři skutečně psát, musí si to uvědomit. Navíc – jak mohou očekávat příznivé, nebo alespoň neutrální reakce, když jejich text trhá čtenáři oči? Já jsem jen předstupeň – najdou se mnohem horší, než jsem já.

Moje další otázka zní – z vlastní zkušenosti vím, že děláš korektury – existuje víc lidí, kterým jsi je dělala, nebo kteří tě o ni žádali?

Nikdo mě vyloženě nežádal. Občas mám sama nutkání pomoci a pohrabat se kromě formální stránky v gramatice, ale dělám to jen velice zřídka. Na začátku svého vystupování na bronies jsem pomohla např. Ccodymu s jeho povídkou. Postupem času mě to přešlo a nyní dělám korekturu jen tobě. Moje chuť tohle dělat je vzácná, tak proč jí zbytečně plýtvat.

Ohledně tvé vlastní tvorby – všiml jsem si, že často píšeš drabble. Co to vlastně drabble je a proč je tak ráda píšeš?

Drabble je jedna z forem „povídky“, pokud se to tak dá říct. Úkolem autora je vtěsnat děj do pouhého sta slov, což je (minimálně tedy pro mě) výzva. Kouzlo nedokončenosti a náznaků mě uchvátilo už po pár pokusech. Drabble skýtá mnoho možností, jak události jen lehce naznačit, jak navnadit čtenářovu fantazii, aby si domýšlel, co vlastně k ději vedlo, co se mohlo stát po skončení příběhu.

Určitě alespoň částečně sleduješ situaci v literární sekci. Co si o ní myslíš? Napadá tě nějaký způsob, jak ji změnit?

Aby se situace nějakým významným způsobem změnila, musí se radikálně změnit myšlení uživatelů fóra. Jaký je věkový průměr návštěvníků? Třináct? Čtrnáct? Co chcete po této generaci? Číst knihu nebo alespoň povídku na internetu nemá v dnešní době kouzlo. Proč taky, vždyť je to ztráta času. Zapneme si počítačovou hru a hned máme fantazie víc než dost. K čemu namáhat oči při čtení něčeho tak primitivního jako jsou písmena a slova? Proč zkoušet snít, když v hrách dostaneme všechno naservírované na zlatém podnose a bez námahy?

S jistotou vím, že ses účastnila literárních soutěží. Povíš nám o nich něco? Jak jsi dopadla?

Literární soutěže byly všehovšudy pouze dvě.
První z nich byla soutěž O Dračí řád, která má uzávěrku na Silvestra o půlnoci. Před lety, když jsem do ní posílala elektronicky povídku já, existovala jen jediná kategorie a to fantasy. Nyní byla soutěž rozšířena i o sci-fi. Výhodou této soutěže je, že autor nejen obdrží od porotců kritiku jejich díla, ale má i šanci, že se dostane do sborníku, který vychází a do nějž se dostane (tuším) prvních deset.
Druhou soutěží, kam jsem psala, byli Žoldnéři fantazie. Navazují na soutěž O železnou rukavici lorda Trollslayera a jsou jednou z prestižních soutěží, která kromě Ceny Karla Čapka na české scéně existuje. Zde mají jedinou kategorii – fantasy – a probíhá tištěnou formou, kdy autorem zaslané kopie jeho povídky obdrží vždy tři porotci a ti je pak po přečtení předají dalším. Netuším, kolika rukama jednotlivé povídky projdou, každopádně prvních devět (kdysi to bylo deset) se dostane do sborníku, který každoročně vychází.
Jednou jsem se umístila 23. a podruhé 17., což v konkurenci, která vládla, nebylo tak špatné. Přesto je co zlepšovat – příště to snad bude první desítka. Ale to se uvidí.

Jsi v kontaktu s ostatními autory a kritiky fóra?

Ano. S jedním z nich koneckonců sdílím svůj pokoj.

Řekla jsi, že děláš korektury už jen mně. Proč zrovna já?

Všechno původně vzniklo z pocitu, že si to ty povídky zaslouží a že by to nikdo jiný na fóru neudělal. Můj předpoklad se o hodně později nakonec potvrdil.

Už jsi mou nepostradatelnou součástí a navíc i spoluautorkou „Draci míří ke hvězdám“. Prvotní impulz k jejich napsání jsi mi dala ty. Co si o nich dnes myslíš?

Začátky byly mizerné, to víme oba. Zpětně to vidíš i ty, že tam je spousta věcí, které je třeba předělat a doladit. Přesto mě s postupem času Draci utvrzují v tom, že nejen oni mají potenciál, který by bylo škoda zahodit.

Co je tvým největším úspěchem a neúspěchem?

Mým největším úspěchem je skutečnost, že se konečně začal rodit můj originální svět, který v hlavě nosím už dobrých osm let. Postupem času se sice vyvinul v něco naprosto jiného než na začátku, přesto je to neopakovatelný pocit sledovat, jak mé děti rostou a vyvíjejí se. Největším úspěchem pro mě je, že vůbec dostali šanci se zrodit, že se někde v mé hlavě objevil ten pravý impulz, abych jim dala život.
Mým největším neúspěchem a osobním ponížením je fakt, že jsem se doposud nedokázala umístit v soutěžích lépe, než kam jsem se dostala. Mým největším selháním je, že nedokážu chrlit povídky a knihy jako na běžícím páse, jako to dělají spisovatelé typu Petra Neomillnerová, Juraj Červeňák, Míla Linc, Miroslav Žamboch a další.

Zmínila jsi svůj vlastní svět. Povíš nám o něm něco?

Prvotní verze obsahovala všechno, co standardní fantasy obsahovat má – lidi, bohy, draky, elfy, trpaslíky a velkou spoustu magie. Postupem času jsem však dospěla k názoru, že lidé samotní jsou dostatečným materiálem k tvorbě, takže draci, elfové a trpaslíci nedostali šanci. Zanikla tím jedna celá dějová linie, která by pravděpodobně vydala na dvě knihy.
Svět je jen jedna velká šachová partie v rukách Stvořitele a jeho protipólu. Každá událost, která se stane, každý lidský příběh je jen hrou těch dvou o to, kdo bude dominantní. A mé postavy procházejí tímto světem, žijí si své (ne)obyčejné životy a snaží se přežít. Je to kruté místo, kde si nikdo nemůže být jist sám sebou, co je vlastně jeho myšlenka a co už je zásahem vyšší moci.

To je velice zajímavé. Nicméně se už blížíme ke konci. Tak by mě zajímaly tvé koníčky, zájmy, oblíbená hudba a jídlo, zda jsi zadaná nebo volná. Věřím, že broníci po těchto informacích přímo dychtí.

Každý, byť jen průměrně inteligentní jedinec by si jistě už dávno i bez nápovědy všiml, kdo se stal mým partnerem.
Mezi mé koníčky patří čtení a to hlavně fantasy knih – Eddings, Sapkowski, Tolkien, jednu dobu Rowlingová, z českých třeba Rečková, Anders (a spousta dalších, na které si teď ani nevzpomenu). Na svém kontě mám i klasiky české literatury – z nich je mým nejoblíbenějším Jan Weiss a jeho Dům o tisíci patrech. Zbytek prošel mýma rukama víceméně jen proto, že musel.
Seznam oblíbené hudby by byl hodně dlouhý. Sonata Arctica, Majesty, Hammerfall, Sabaton, Daniel Landa, Avantasia a další a další. Zkuste se mě zeptat někdy jindy a já vám ukážu svůj harddisk. Miluji i soundtracky k filmům, anime a hrám.
Bylo by jednodušší zeptat se na jídlo neoblíbené – růžičková kapusta a buchtičky se šodó. Jinak vybíravá nejsem a sním všechno. Dá se říct, že favorita ani nemám, ale když to „smrdí“ masem, je to jen dobře.

Malá otázka na závěr – souvisí tvá činnost i se školou?

Ano, souvisí vzhledem k tomu, že bych měla být budoucím učitelem češtiny. Pokud se dřív nezblázním, nebo mě nezavřou za vraždu. Korekturu beru i jako takovou průpravu k budoucímu povolání, ať už risknu školství, nebo mě vítr zavane jinam.

Jsem rád, že alespoň trošku jsem ti nápomocen. Co vzkážeš čtenářům na závěr?

Jsem kronikář. Vypravěč příběhů. Zprostředkovatel. Zastavte se někdy na návštěvu a přečtěte si osudy mých postav. Možná odhalíte, kdo ve skutečnosti tahá za nitky.

Tímto se s tebou loučím a pomyslně tě líbám, lásko.

Melinye le.